»Za řeč Cechů se nestydím,
tat bývala jich sláva;

a každého nenávidím,

kdo Cechem být přestává:
kdo můj chce líbat ruměnec,
Cech musí být a vlastenec.«

Božena Němcová jistě znala tuto píseň brzy znárodnělou;
přejala její postup, ale značně rozhojnila motivaci, leč proti
počátku jejímu, » V Čechách tam já jsem zrozená, vlast má, ta krásná
země«, postavila do kontrastu: »Česká zem mne nezrodila, přec
je mou drahou vlastí«. Než pokrok hlásí se v uvedené
předposlední strofě Boženy Němcové; kdežto dotud zaznívala v
Čechách vlastenecká poesie pouze jako milostná hra naivních a
cib>vých srdd dívčích, stává se u Boženy Němcové projevem
uvědomělé duše ženiny, která jako choť a matka plně rozumí
důstojnosti a poslání svého pohlaví. Jak vše to se shoduje s úlohou
Boženy Němcové v dějinách naší vzdělanosti!

Ryze lyrického obsahu jsou dvě básně B. Němcové, »Touha«
a »Hvězda má«, otištěné v »České včele« brzy za sebou, v září
a v říjnu. Podle vnitřních hledisek mllžeme alespoň přibližně
určiti jejich chronologii. Dvojdílná báseň »Touha«, jejíž první
část prahne po rodném kraji, kdežto druhá si kreslí idylický
obrázek domova a rodiny, vznikla, jak jsme svrchu po'kusili se
dovoditi, v době, kdy se v Praze Boženě Němcové zastesklo po
venkově, tedy ani na začátku pobytu pražského ani tehdy, kdy vztah
k Nebeskému plnil její srdce; i zde můžeme ji datovati od
odjezdu Nebeského do Vídně, čili po říjnu 1843 . .Ježto pak známe
sklíčený duševní i tělesný stav Němcové v zimě 1843-1844,39
položíme báseň spíše do jarního zotavlwání se roku 1844. Tehdy
stihla Němcovou zpráva jejích rodičů, že se příštího jara
přestě
84 hují z Ratibořic, jež prodány, do Zaháněj Němcová se rozhodla