nější a sebe vážněji prováděné naplniti ženu docela a nahraditi
jí i lásku, jest hlavním tématem románu; jest třeba výslovně
uváděti, jaké stanovisko k němu zaujímá básnířka »Sonetů z
portugalštiny«? Ale tím, že Aurora Leigh jest povoláním poetka,
posunuje se vedle sociálního zápasu v popředí knihy svět
literární.

Vzpomeneme-li, že v celém anglickém básnictví XIX. věku
proJíná se stále duch barvitého, tvárného, renesančního jihu se
zádumčivým, idealistickým a náboženským myšlením
anglosaským, že Dante Gabriel Rosseti, syn Vlachův, naplnivší křehké
výtvarné formy italského rinascimenta zádumčivostí severskou,
jest přímo postava symbolická, pochopíme, kolik duchaplné
jemnosti dříme v invenci Elišky Browningové, jež dala Se zroditi
hrdince Auroře z anglického šlechtice a z vlašské krásky ve
Florencii. Kouzlo toho motivu zvýšeno jest ještě tím, že v posledním
nezapomenutelně kouzelném výjevu románu, kde sejde se
ztroskotaný, slepý, chorý Romney konečně v souzvuku s Aurorou,
básnířkou, jíž posud chybělo naplnění lásky, položen děj zase do
Florencie; dvě duše, jejichž vniterná dramata jsou tak čistě
anglická, že by jim Vlach sotva rozuměl, nalézají se za šeřící se
noci nad Arnem, tváří v tvář chrámu Santa Maria Novella pod
zhvězděným nebem' jižním. Tato syntésa vyvrcholuje celou
knihu, avšak jejím smyslem není ani návrat k helenismu, jako u tak
mnohých básníků anglických, ani odcizení se duchu domova a
doby. Naopak, Eliška Browningová CÍtí velmi živě křesťansky,
vidouc v křesťanství jak plodné prvky sociální, tak bohatství
motivů básnických, což jí arciť nevadí, aby nesáhla často k
řeckému bájesloví jako k hluboké studnici dekorační. Není ani
helenistkou ani křesťanskou romantičkou: »Aurora Leigh« jest
přímo typická báseň moderní ne tím, že bere postavy ze
současného života, nýbrž tím, že hledá a nachází plný výraz básnický

pro čistě moderní záhady a otázky. Jistě však i tím, že rozumí 66