Eliška Browningová dovede toto vše podivuhodně zvládnouti,
aniž upadá v suchopárnost, v mrtvě referující tón: její umná
tenká jehla vyšívá i do poprášeného taláru učeneckého květy
svěžích barev; její půvabná ústa dovedou o všem hovořiti po svém
milostném způsobu; její jemný vtip připíná se s nevinným a
neodolatelným šelmovstvím i na zažloutlé hřbety nudných foliantů.
Ctenář, toužící po soustředění, stále jest zastavován,
přehlušován, odváděn čarovnou hůlkou rozmarné kouzelnice, takže
nejednou souvislost se mu ztrácí. Na tom není dosti: řeč »Aurory
Leigh« - jako ostatně jazyk většiny básníků věku Viktoriina
- přetížena jest učenými narážkami z bible, ze starověkých
spisovatelů, z bájesloví, ba i z odborných věd; přirovnání jsou
složitá, zapečetěná, až i tajemná; slovní vtip druží se k veršované
hříčce; časová zmínka stýká se s termínem filosofickým. Jest nám
jako v starožitné kapli gotické, kde bychom se rádi obdivovali
uměle kroužené klenbě a vzácně řešeným sloupům, ale oslepuje
nás na sta drahokamů a polodrahokamů zasazených do zdí a
spájených drahými kovy, mezi nimiž jsou zase posvátné fresky: zraky
přecházejí a pro nádheru detailů uniká nám celek, zejména
padá-li do očí barevné světlo, jakým jest spiritualistická filosofie
Elišky Browningové.

Avšak veršovaný román není tak marnotratně bohat pouze ve
svém slovním výrazu; také myšlenkově jest to kniha
nevyčerpatelných vztahů, stanovisek a refleksí. Dvojí velký zápas
současné Anglie tvoří tu pozadí románu básnířky Aurory a sociálního
oprávce Romneye: zápas o spiritualistický směr v básnictví a
v kultuře, i úsilí překlenouti sociálními reformami propast
šklebící se mezi třídou bohatců a davy vyděděnci!, a tak v díle
přímo representativním pro soudobou vzdělanost anglickou vynořují
se v diskusích, v osobních představitelích, v symbolech veškeré
společenské i mravní směry Albionu v době Viktoriině. Ve
sku
62 pině. kterou vyvrcholuje Romney Leigh, nezištný, obětavý a na-