Kdežto rek románu Romney nemá s Robertem Browningem ni
rysu společného, není nesnadno sledovati, jak hrdinka Aurora
úzce jest spHzněna s básnH'kou, ale spíše s básnířkou před
si'iatkem s Robertem než z láskyplné doby harmonického soužití. Do
Aurory vložila Eliška své umělecké vyznání, svůj zápas o
básnickou formu, své statečné úsilí myšlenkové, ale nevyčerpala své
celé bytosti touto hrdou intelektuálkou, která jest při zdobena také
nejedním životopisným rysem své původkyně. Velkou svou
kulturu srdce, všecku milostnou něhu své pokorné a obětavé lásky,
veškerou schopnost oběti, kterou si uvědomila ve vztazích k
Robertovi, promítla postavou druhou, Marianou Erlovou, ženou slz
a bolesti, jež Romneyovu štěstí přináší nejvyšší dar -
sebezapření, sebezapomnění. Mariana Erlová nemá nic z vnějších
osudů a ze společenských podmínek slečny Barrettové, a přece
neobráží ji krystalem méně vybroušeným, než aristokratická
Aurora - krásné to svědectví pro psychologický um básnířky, která
sebe samu dovedla diferencovati do dvou krajně různorodých
postav, nadaných přitom vzácnou pravdivostí.

S tímto subjektivismem »Aurory Leigh« souvisí i svrchovaná
libovůle, s kterou básnířka vkládá do děje neepické vložky
všeho druhu. Forma, již si vybrala, kolísá mezi veršovaným
románem a refleksivním eposem: čekali bychom, že pevně vystoupí
linie děje, povahy hlavních postav, duše, malba hrdino Avšak
nikoliv: i geniální svévole básnických povídek Byronových,
»Dona Juana« nevyjímajíc, jest překonána. Ježto hrdinkou románu
jest básnířka, dobývající si srdcí čtenářů a zápasící s předsudky,
nedivme se, že najdeme na mnohých stránkách estetické a
kritické články ve verši, odbočky o helenismu a o bájesloví,
polemiku se špatnými vykladači Homera, poznámky o jednotlivých
druzích poetických. Najdeme i více: veršovanou parafrasi
sněmovních řečí, socialistických článků, filosofických úvah;
najde
me plno učených citátů, vědeckých výpisků, časových komentářů. 61