s jezdeckého koníka, stísněna panovačností tvrdošíjného otce a
bolestně zraněna náhlou smrtí milovaného bratra, bez matky, bez
přítelkyň, žila jen pronikavým studiím antiky, básnictví,
meditaci. Její verše měly záhy úspěch, ač mluvily jen ke zúženému
kruhu vzdělanců, naplněny novým mysticismem, o nějž se
básnířka sdílela s praeraffaelisty v malbě i v poesii, přiléhaly
slohově k helénskému básnictví Shelleyovu, Keatsovu a Landorovu.
Líčily pološero světa, kdy zemřel velký Pan a kdy se zjevil
Ježíš: záře šťastné Helady jako pablesk slunce právě zapadnuvšího
leží ještě na zemi, ale v chladném stínu kříže kyne již
vykoupení. Autorka, kterou vedle filosofické básně »Essay o duši«,
vydané ve dvaceti letech, proslavil dokonalý překlad Aischylova
»Spoutaného Promethea«, obracela se pak v duchu
novoromantiky anglické ráda k látkám a náladám rytířským, kladouc na
zdobné krunýře středověké citlivou ruku ženy moderní. R.
184vyšlo souborné vydání jejích básní, kterým se končí první údobí
života Elišky Barrettové.

V lednu r. 1845 obdržela list Roberta Browninga, který se jí
stal osudem. Browning v dopise děkoval jí za zmínku, kterou
věnovala v slavené své skladbě »Lady Geraldine's Courtship«
jeho knize »Jablka zrnatá«, a vyvrcholil svůj dopis slovy:
»Miluji Vaše knihy celým srdcem a miluji také Vás.« Eliška, ač
jinak od světa odloučená, přijala po několika měsících návštěvu
básníkovu, jenž bylo šest roků mladší. Tehdy, podle pěkných
slov Marie Gotheinové,sešla se nejsubjektivnější básnířka Anglie
s nejobjektivnějším poetou anglosaského jazyka. Dotud zřela
básnířka stále za sebou stín, domnívajíc se, že jest to stín smrti; nyní
poznala, že jest to stín lásky. Krásná ta slova se čtou v první
znělce cyklu »Sonetů z portugalštiny«.

»Sollety Z portugalštiny«, uveřejněné r. 1850 (do češtiny
přeložil r. 1908 Antonín Klášterský, druhé přepracované vydání r.
56 1914), poslány byly do světa s narážkou na znělky Camoensovy