čenské mravnosti přiřkla svobodné právo rozhodovati o vlastním
bytí a nebytí; hle, statečná vůle, která se vzepřela celou svou
vahou mechanické skutečnosti; hle, neohrožená žena uprostřed
mužů příliš úzkostlivých! Sebevražda Char10ttina nabyla pro
mladoněmecké pokolení stejné slávy, kterou přiřkli citoví
blouznílkové ze 70. let XVIII. věku skonu mladého Jerusaléma, modelu
to Werthrova, neb jakou zahrnula svobodomyslná mládež
reakčního období krvavý čin Sandův na Kotzebuovi. Neposledním
důkazem tragické té proslulosti bylo, že dýku vedla ruka ženská;
jeť skupina mladoněmecká průkopnicí osvobození ženské
osobnosti. Karel Gutzkow byl Char1ottinou smrtí podnícen k
tendenčnímu románu o »Pochybovačce Wally«, jenž jest fanfárou
tehdejšího revolučního feminismu, a věnoval jí nadto nadšenou stať
kritickou. Bystrý a pohyblivý novinář Theodor Mundt sestavuje
z deníků a z rodinných i přátelských dopisů Charlottiných
pamětní knihu O své vřele uctívané přítelkyni, nadepsanou
»Charlotte Stieglitz, ein Denkmal« a vytváří tím r. 1835 jednu z
nejdůležitějších knih celé doby: uprostřed tolika spisů nepravdivých,
strojených a přepiatých, v nichž si libovali žáci Boernovi a
Heinovi, působí tato propracovaná ženská podobizna mocně svou
citovou vroucností a výrazovou prostotou. Jméno Char1ottino jde
pak světem: netoliko obratný článkář německý Gustav Kuhne,
ale i dobře zasvěcený francouzský publicista Sain-Réné
Taillandier zobrazuje ji s pochopením jako typ, v němž se plně
vyhranila německá duše ženská za soumraku romantismu na samém
prahu období liberálního.

Třebaže náležela celým temperamentem a cítěním spíše
pozdní romantice, přece zůstává nerozlučně spiata s dějinami
»Mladého Německa«, jehož spisovatelé vytvořili její slávu; dějepisci
tohoto hnutí, Proelsz, Brandes, Dresch, věnovali jí zvláštní
kapitoly svých knih, řadíce ji po bok Rahele Varnhagenové a
Bet
50 tině Brentanové. Zvláště Brandes, vystihující šťastně dobovou