v středověké básni Hartmannově. Všichni již rytíře opustili,
nikdo se k němu nehlásí, nikdo v něj nevěří; jen děvčátko znovu
důvěřivě přichází, Hká líbezně »min Gemahel« a umiňuje si, že
svojí čistou krví vykoupí rytíře.

Charlotta předsevzala si, že svému choti dá skutečně
tragickou štafáž života, nejvyšší bolest, v níž by nalezl důstojný
obsah svého básnění a obrození své bytosti. »Nešťastnějším nemohl
by ses státi, předrahý můj milenče! Zajisté však šťastnějším
v skutečném neštěstí. V nešťastenství spočívá často podivuhodné
požehnání. To sestoupí zajisté na tebe! « Viděla, že klid jest
hrobem jeho poesie, doufala, že zoufalství bude její novou
kolébkou. V listech duševně spřízněné RaheIy Varnhagenové četla
filosofická slova o samovraždě, psaná se stoickým souhlasem. Vše
bylo rozhodnuto. Letopisec jejího života vypráví: »Když 29.
prosince r. 1834 večer přišla domů, odhodila na zem krátký kožíšek
a nákrčník, pospíšila do ložnice, zavřela dveře ke kuchyni, kde
byla služka, svlékla se, oblékla se do čistého, bílého nočního
roucha, napsala několik řádek pro Jindřicha, jimiž vyjádřila svou
víru, že mu z neštěstí vzejde nový život a skončila vybídnutím,
aby nebyl sláb, nýbrž kliden, silen a veliký. Pak položila se na
lože a pevnou, jistou rukou vbodla si do prsou dýku, již si na
svatební cestu koupila. Zemřela beze stenu s klidným výrazem
v krásné tváři.«

Tak leží před námi čistá a hrdinská, podobna Hedvice z
»Divoké kachny« lbsenovy, která v prvém rozpuku panenství
nasadila svůj život pro nicotného ješitníka Hjalmara, a jejíž obět
zůstala nadobro marná. Jindřich Stieglitz, jemuž bylo
přisouzeno ještě patnácte let života, nevymanil se ze svého slabošství;
psal bezvýznamné básně, truchlohry, cestopisy, bloudil na
východě i jihu Evropy, neschopen mohutnějšího dojmu a
rázovitějšího postřehu; konečně nalezl v Benátkách vytouženou
roman
48 tickou štafáž pro opožděnou smrt muže, který přežil sebe sama.