Cítila, že v době, kdy plamenná publicistická výmluvnost
Bornova bořila sloupy politického zřízení, kdy řízný vtip Heinův
leptal na všech zpátečnících a šosácích, kdy studentskou mládeží
zachvívalo revoluční hnutí, jest potřebí něčeho jiného než
barevného exotismu, honosně ozdobného orientu. Burcovala básníka
k skutečnosti a přítomnosti. »Dnes lidé mají srdce světová. To
jest to rozkošné, to jest mladistvá doba, v tom jest životní
odvaha. Přimkni se k této nové době ... Tu najdeš pravou látku,
v těchto světových zájmech. Nemusíš mluviti mnoho o času a
svobodě; tvá celá nálada bude dýchati svobodou.« Stieglitz
uposlechl, ale jeho verše "Stimmen der Zeit" nemají ani srdečného
vzletu, jejž vnesl do svých >'Řeckých písní« Vilém Muller, ani
opravdovosti, jakou provanul své "Polské písně« Platen, ani
ohnivého vzdoru pozdějších zpěvů Herweghových a
Freiligrathových; chtěly býti hlasy doby, ale zůstaly deklamací studovny.
Chyběly mu úplně »nedůslednost, plamennost, zoufalství
šlehající k nebesům, zarmoucení ke smrti«, jichž po něm žádala,
sama jimi své bohaté nitro stravujíc.

Poznala konečně, když ani daleké cesty neprobudily
básnic
kého zdroje Stieglitzova, že její zbožňovaný choť trpí hlubokou
chronickou chorobou vůle. Byla příliš idealistická, aby byla
hle
dala pro něho uzdravení v soustavné práci, jež prohlubuje a
obohacuje talent. Byla příliš zaujata přeludem o jeho básnickém
poslání, aby ukázala mu k jiným cestám činnosti. Jsouc dcerou
vě
ku romantického, jenž věřil v náhlé pře rození člověka božskou
milostí, nenamítla si, že pouze pozvolné a důsledné působení může
trvale přetvořiti bytost lidskou. Veškeré myšlení i cítění její
soustředilo se do jediné představy, která, vyvážena z oblasti
křesťanského náboženství, zjevila se čtenářce Goetha a básníků
romantických v dobovém zrcadlení: Charlotta rozhodla se
oběto
vati. Tak vidíme ji od konce roku 1833 podobnu dcerušce
venkovského nájemce, u něhož leží malomocný »ubohý Jindřich« 47