jsa odkázán na milost svých mistrů. Nevyléčil se nikdy ze své
životní lži, potřeboval jí k svému bytí, a vnutil ji snadno
důvěřivé idealistce Charlottě, jež se do něho zamilovala celou bytostí.
Žila jen v něm, toužila se mu poddati jako Katinka Heilbronská
svému pánu, chtěla jako snoubenka pro něho podniknouti
neobyčejné oběti. Po šest let žili snoubenci odloučeni, ale, jak nás
poučuje hojná korespondence, kochali se platonsky rozkoší
vzdálenosti, která připouštěla pěstění abstraktního obdivu, matného
ideálu.

R. 1827 přijal Stieglitz v Berlíně místo gymnasiálního učitele
a asistenta při královské knihovně; vše pro zaopatření, ale s
vnitřní nevolí. Byl z romantického pokolení, jež v »Lucindě«
opěvovalo lenost a jež toužilo po činuprázdné lhostejnosti indických
gymnosofů. Práce a povolání zdály se mu urážkou básnického
genia, pokládal se, podle duchaplného posměšku Gutzkowova.
za titana na řetězu, za Ganymeda, posla Olympu, jenž musí
v královské bibliotéce vydávati lokajům a služkám knihy pro
panstvo.

Roku 11'28 byla svatba básníkova s Charlottou; zdá se, že
básník nepochopil duševní bohatství své choti. Zatím co ona psala
do svého deníku »Nevěděla jsem nikdy a nevím doposud, kam
bych se měla podíti se vší svou láskou«, hledal Stieglitz velký,
důstojný obsah své poesie, hlubokou nenávist Dantovu, slepotu
Miltonovu, žebráckou hůl Homerovu, titanský vzdor Byronův,
slovem velkolepou štafáž svého osudu. Při tom naříkal na počet
služebních hodin, skrovné služné a nutil Charlottu, aby psala
příbuzným i mocným osobám prosebné listy za zlepšení jeho
postavení. Jeho básnická práce nepostupovala: pomáhala mu v ní
a napsala místo něho do dramatu o Selimovi několik výjevů,
jichž on nedovedl provésti, ačkoliv byla v básnictví pouhou
ochotnicí. Hledala příčinu neúspěchu všude jinde než v mělkosti jeho

46 neplodné duše.