byl obrys jejího profiluj podlouhlý, úzký nosík, okouzlující ústa.
Velké hnědé oči hleděly se statečností, třpytíce a jiskříce se.
Kolem rtů ležeI zvláštní jemně opovržlivý rys.« Byla to snivá
idealistka, odchovaná věrou v genia básnictví a vznešenost
os(}bnosti tvůrcovy. Blouznila o pěvci nešťastném a neuznaném,
jakým byl Goethův Tasso, jakým byl Jindřich Kleist. Tento
romantický typ došel v byronském období nové slávy: po příkladě
Lordově stavěli mladí básníci rádi na odiv zachmuřené čelo
rozervancovo a sarkastický výsměšek opovrhujícího geniaj v
Německu vyhnal ve 20. a 30. letech Grabbe tyto rysy v pitvornou
karikaturu a slavený pěvec let třicátých, Freiligrath, prohlásil
znamení Kainovo za znak pravého básníka.

Tehdy přišel Jindřich Stieglitz z Gottink do Lipska, nesmělý
filolog a poněkud domýšlivý básník, pronásledován nevinně pro
domnělý demagogický přečin a štvaný prázdnou ctižádostí. Měl
vzezření i způsoby poety: hnědý kabát a kvakerský klobouk,
pří
mé a pyšné držení, čelo v oblacích; »miloval Hegela a Goetha,
Řeky, pruské dějiny a německou svobodu, ruský život v přírodě,
polské nadšení, všecko dohromady«. Jeho nadání nerovnalo se
zdaleka jeho ctižádosti; přečetl příliš mnoho a procítil příliš málo.

V prvním svazku básní, nazvaném pedanticky »Gedichte zum
besten der Griechen«, paběrkoval po Wablingerovi, Chamissovi

a Vilému Miillerovi na lánech lyrického filhelenství. Jako
Pla
ten, Riickert, trávil ze sladkých plodů, jež spadaly s bohaté
hos
tiny »Západovýchodního divanu« Goethova; v době, kdy Hugo
básnil své »Les Orientales«, líčil Stieglitz mnohem chudší
pale
tou a mnohem skrovnějším slovníkem Arabii a Persii, Turecko

a Čínu ve svých »Bilder des Orients«; vedle lyriky zařadil tam

též dva dramatické pokusy »Den v Ispahaně« a »Sultán Selim
111.«. Ale Stieglitz, který viděl celý svět hranolem knihy,
poklá
dal se za velkého básníka, právě tak významného jako
neuznaného. A byl přece pouhým epigonem, jenž tráví jen z minulého, 45