ncž rozpolcení mužové, které opět uvádějí v soulad s přírodou
a osudem a tak obdarovávajíce srdce, obnovují zároveň mravní
řád; i tehdy, když oddávají se smyslně, povznášejí. Vrstevníci
Goethovi nedovedli a nechtěli tomu rozuměti a kárali jedny z
postav těch z nemravnosti, přezdívajíce druhým, že jsou neženské
a odtažité. Kdežto však romantikové, dokud se nadobro
neodcizili olympsky jasné oblasti Goethově, zasypali tyto hrdinky
kvítím, učili se příslušníci generace třetí od těchto žen karakterní
kráse a mravní spanilosti.

Takto jala se Goetha chápati severoněmecká inteligence
dvacátých a třicátých let. Tehdy kralovala v berlínských salonech
»klidná a pohnutá« Rahel Varnhagenová, jejíž statečný a světlý
soud o otázkách vkusu, mravu a taktu volil za rozhodující
měřítko vždy Goetha; tehdy v stárnoucím romantickém světě sršel
věčně mladý ohňostroj ducha a vervy, který slul Bettina
Brentanová a který jiskřivou svou záři bral pyšně z nevyčerpatelného
světelného zdroje Goethova; tehdy zcela důsledně proměnila v čin
Goethovu nauku o posvěcující oběti ženské mladistvá Charlotta
Stieglitzová dobrovoln}'m skonem, který k sobě obrátil zraky a
srdce všech vyznavačů nové kultury mravní. V době, kdy
někteří radikální mluvčí mladého pokolení, jako Menzel neb Barne,
se nepřátelsky odvracejí od Goetha, odsuzujíce ho jakožto
lhostejného estéta, jenž nerozumí potřebám a tužbám přítomnosti a
jenž přímo brzdí vývoj, uhadují takřka instinktivně osvícené ženy,
že Goethova díla, ba všecka jeho osobnost značí novou inspiraci
životní. Nebylo tenkráte pouze rozkoší, ale i odvahou, přiznati
se takto oddaně ke kultuře goethovské.

Když r. 1822 poznal jedenadvacetiletý básník Jindřich Sti
eglitz v Lipsku šestnáctiletou slečnu Charlottu Willhaftovu, dceru
bohatého kupce z Hamburka, byla Charlotta neobyčejně
zajímavá kráska. »Měla čelo vysoké,« popisují ji její přátelé,
»jas
44 né, myšlenkově vyklenuté, otočené hnědými kadeřemi. Výrazný