moci, lidové zástupy, jež se daly ovládati vždy mohutným
větrem jejích slov, nemohly pomoci. Kateřina byla plna nejistot a
pochyb a lI'noho hovořívala s Ježíšem o nutnosti nápravy.
Nedovedla chápati, že římská církev nemá již síly, aby sama pro.
vedla obrodu, že papežský středověký Řím chýlí se k západu.
Nemohla věřiti, že oltáře, u nichž sloužila jako bojovnice a hrdinka,
jsou zvětralé a ztrouchnivělé; a že brzy nejlepší z těch, kterým
by se sama v reformní snaze postavila po bok, budou Ježíši,
druhu jejích ekstasí a cíli její panenské touhy, obětovati u
oltáhl jiných.

V politických zápasech, na cestách, na řečništi ztratila dívka,
zemdlená posty a sebetrýzněním, všecku sílu; pak přišla těžká
nemoc. Uprostřed přátel a žáků, učednic a sester ležela
třiatřicetiletá dívka vyhublého a vysíleného těla stařeny na chudém
lůžku v Římě s myslí cele obrácenou k tajemství nebes. Ženich
její navštěvoval ji častokráte, vídala v nemoci, že zas vyňal srdce
její a rozmačkal je, aby jeho krví občerstvil hynoucí církev.
Poslední dny ležel na její tváři úsměv a na rtech modlitba díkfl.
V neděli dne 29. dubna 1380 poručila slovy Ježíšovými duši svou
v ruce Otcovy, a tak dle slov chvalozpěvu papeže Pia II.
»snoubenka blahoslavená k blahoslavenému odešla snoubenci, trojím
ozdobena věncem« (»sic sponsa beata beatum transiit ad
Sponsum tribus exornata coronis«). V rakvi ležela bíle oděna jako
nevěsta, jako nevěsta boží byla pohřbena v chrámě
dominikánského kláštera Minerva v Římě; jako nevěstu »obdařenou
vznešeným věnem vzácného nadání, božské mysli«, slaví ji její rodák
a opěvovatel papež Pius II. v kanonisační bule z roku 1462,
kterouž jest provždy prohlášena za světici. Fra Angelico da
Fiesole maloval ji v zástupu vznešených panen účastných při
korunování Madonny; Fra Bartolommeo našel vznešené, ač poněkud
ztrnulé tóny pro výjev panenských jejích zásnub; její
rozmar
ný krajan XVI. věku Antonio Sodoma zesvětštil duchovní ro- 35