oddanosti, víry a naděje. Druhá skupina obsahuje dopisy po
výtce politické, vzešlé ze situace veřejné, napomínající,
povzbuzující, vyjednávající a kárající; psané řeči a obžaloby, výčitky a
hrozby, zapřísahání a důtky. Se všemi, královnami i papežem,
signoriemi republik i kardinály, mluví Kateřina jako rovná s
rovnými, bez bázně a ostychu, mužně v nemužné době, hrdinsky
v čase zbabělosti. Tento mužný hlas prosté dívky zatřese celou
Italií; uposlechne ho Pisa, uposlechnou ho města středoitalská,
uposlechne ho i sama hrdá "Florencie, r. 1378 uzavřen jest mír
s Florencií, a města všecka jsou uvedena v soulad s papežem.

Současně provedla Kateřina druhé velké dílo svého života:
dosáhla návratu papežova z Avignonu do Ríma. V úsilí tom, které
zajalo dvacátý devátý a třicátý rok jejího života, byla nadšenou
mluvčí národních snah italských i vlastního přesvědčení o
svrchovanosti Ríma, »města obrozeného v Kristu« a nepřetržité své
naděje ve věčný mír v Italii. Petrarca měl její ideál, nikoliv
její odvahu. Papežskou tiaru nesl Rehoř XI., učený zbožný muž,
bledých rysů, útlého těla, slabé vůle, poslední papež
francouzského původu. Mínil se sám vrátiti do Italie, ale bál se
neklidných a vášnivých časů, a bál se i odporu kardinálů. Kateřina
nebála se ničeh{), stůj co stůj chtěla vysvoboditi církev z čarovného
kruhu avignonského, ve který ji zaklel Filip Sličný. Hned její
první listy Rehoři XI. byly důrazné. Nepomohly nic, odpor
kardinálů, o jejichž počestných úmyslech Katdina právem
pochybovala, byl příliš silný. Skončivši poněkud záležitosti ve
Florencii, umínila si pospíšiti do Avignonu. Její vystoupení ve sboru
kardinálů bylo dramatické. Hle, tu sedí krásní a vybraní
Francouzové, plní úsměvů a hry, někteří mezi nimi jsou posledními dědici
staré kultury rytířské a její sladké milostnosti, někteří časnými
vyznavači raného humanismu. Mluví francouzsky i latinsky;
languedokem si šeptají potají o svých milenkách. Dívka z lidu v
chu
82 dém poutnickém šatě, s rysy vyhublými postem i cestou, vstupuje