plynného a bystrého nářečí toskánského, jeho epická názornost,
jeho smysl pro přírodu, jeho mohutná obraznost. Tyto listy,
psané prostoduše a bez jakékoliv učené neb slohové průpravy, bez
účelné techniky, bez slovesné tradice, jsou čistým dílem
umčleckým, jako jím jest prostonárodní píseň, lidová keramika a
vy§ívánÍ. Kdyby se byl kdosi tázal Kateřiny Sienské, kde se
naučila svému umění, kde poznala výraz pro své listy, byla by
odpověděla asi podobně, jako odpovčděl její velký krajan
Domenico Beccafumi, básník v hnědém a šedém mramoru
mosaikovém chrámu v Sieně. Kdysi podle zprávy Vasariho procházel se
bohatý jeden občan sienský po břehu Tressy a spatřil
mladistvého pastýře, jenž koncem své holi kreslil uměle do písku. Tázal
se ho, kde se naučil kreslenÍ. Hoch ukázal k přírodě před sebou
a řekl: ,.Neměl jsem jiného učitele; zatím co mé stádo hledá
potravu, bavím se tím, že zobrazuji brzy v písku, brzy na velkém
kameni, co zřím.« Z pastýře se stal pak sladký mistr Domenico
Beccafumi.

I Kateřina Sienská kreslila ostrými rysy do svých listů, co
pronikavý její zrak zřel v přírodě, co zřel v lidských srdcích. Kolik
tu jest bezprostředního pozorování života a společnosti! Co uvádí
se z Písma svatého, jsou úryvky z knihy modlitební; co cituje se
ze Svatých otců, jsou drobty chycené z výkladu zpovědníků;
výklad evangelií jest samostatný a prazvláštní, jako vi'tbec
Kateřina nevyhýbá se až groteskním podivnostem v nápadech i
metaforách.

Mezi těmito dopisy, jichž adresáty jsou kardinálové i
válečníci, královny i papež, lakotný žid i obávaný lupič, prostí
mč§tané i šlechtické starobylé rodiny, dlužno rozeznávati dvě
odli§né skupiny. První shrnuje listy všeobecně náboženského
obsahu, mystické úvahy a duchovní útěchy, psané krví horoucího
srdce a slzami radosti nad splýváním s Bohem; listy, které
zmu
žile povznášejí se nad pozemské utrpení a životní žal; listy plné 81