Kateřina pojala plán obnovy církevní složitě a důsledně,
všestranně a rázně. K všeobecně křesťanským tužbám přidružila
tužby význačně italské a papežské: usilovala o dokonalý smír
Halie s papežem a o návrat papežské stolice z Avignonu do Říma.
Smír italských měst s papežem byla první veřejná úloha dívky,
která již ve svém rodném městě mnohokrát upokojovala věčně
rozvaděné strahy. Mezi proradné republiky, mezi lstná vojska
kondotierů, mezi lakotná města kupčíků, mezi pikle soheckých
diplomatů vrhala své listy, hlásající zprvu málo populární smír
s papdem. Od r. 1374 do r. 1378 povstávaly Florencie, Pisa a
sdružená města středo italská proti papeži, branná moc byla
přichystána, vzbouření v městech proti papeži roznícena, sbor
kardinálů nesjednocen. Kateřina, jíž mír byl vlastním odkazem
Ježíšovým na zemi, psala, vy jednávala, cestovala, řečnila.

Tehdy vznikly její nejnadšenější listy plné hněvu a lásky, plné
víry a rozhorlení; v rozrušení a ekstasi, v okamžité náladě a pod
tlakem okolností diktovala je klášterním svým sestrám, umějíc
sama sotva čísti a psáti. Všechny 373 její dopisy, vydané po prvé
r. 1092 a plnící v kritickém novodobém vydání Nicola
Tommasea čtyři svazky, začínají se stereotypně »ve jménu Ježíše Krista
ukřižovaného a sladké Marie« a končí buď prostým »a1tro non
dico«, neb zbožným přáním »zůstaňte v sladké a svaté lásce božÍ«.
Jaké jest tu bohatství tónů a motivůl Vedle útočnosti kněžské
sladký úsměv serafův, vedle učeného bohosloví prostoduchost
lidu, vedle vroucí modlitby přísnost společenská. Nadšený znalec
vlašského písemnictví epistolárního3 vidí v listech těch přímo
oslavení lidové povahy vlašské s podivuhodnou slohou jejích
vlastností: Kateřina jeví se tu pokorná a velkodušná, rozvážná
a smělá, blouznivá a plná smyslu pro skutečnost, dumavá a
činorodá, vniterná a ke každému boji ochotná, vytrvalá v
přímluvě a neohrožená v obžalobě. V řeči od přírody jemné a
ku1ti
80 vované nikoliv knihou, nýbrž hovorem, objevuje se všecko kouzlo