řka zapomínajíc pokorné skromnosti svého pohlaví, budeš
pracovati bez rozdílu pro obrácení mužů a žen, aniž se budeš
znepokojovati pro námahu, jež jest spojena s vykonáváním tohoto
úřadu.« - - Kateřina odpověděla skromně: •• Tys pán můj a
Bůh můj; já jsem tvá pokorná služka, tvá vůle věčná buď se
mnou na věky.«

Za symbolem legendy skrývá se kus psychologie dějin.
Kateřina, tehdy již obklopená mužskými i ženskými žáky, tvoříc střed
duchovního života v rodném městě, podporována řádem
dominikánským, jehož plány uskutečňovala a vážnost zvyšovala,
přesvědčena o svém zvláštním poslání mystickou stigmatisací,
kterýžto tajemný děj prožila se vší vášní a vzrušenou obrazivostí
své povahy, jala se přemýšleti o obrození církve a papežství.
Domácí války papeže s italskými městy a státy, zajetí v Avignoně
pokořující papeže Francií, mravní rozvrat v kněžstvu podlomily
sílu církve v XIV. věku. Nejlepší duchové doby v Italii,
Francii, Německu i Čechách přemýšleli o tom, jak, podle slov Matěje
z Janova, bylo by možno »vrátiti církev Kristovu ke zdravým a
jednoduchým začátkům jejím«. Karel IV. sdílel se o svůj sen
s Kateřinou Sienskou, která měla ohnivá a nadšená slova jeho
oblíbených kazatelů Konráda Waldhausera a Milíče z
Kroměříže. Karel IV. i prostá dcera města,jehož vzpouru kdysi mu bylo
pokořiti, věřili, že obroda křesťanství musí se provésti uvnitř
církve, se souhlasem papežství, posílením jeho moci; oba byli
nadšenými obhájci práv papeže římského, netušíce ani ve snách,
že dílo, jež chystali, provede budoucnost proti Římu a papeži,
proti církvi a dosavadním formám křesťanství. To, co jejich
oddaná a věřící srdce cítila jako pravdu, bylo v jejich době
již klamem: papežství dohrávalo svou úlohu; reformace
stávala se nutností. Karel IV. ani Kateřina Sienská nebyli by jí
porozuměli, tak jako nerozuměli oba jinému velkému hnutí času:

renesanci. 29