Největším dílem ekstatického serafinismu jest její »Dialogo
deUa Divina Providenza«, jedna z knih, o nichž věřícím se zdá,
že andělé zapomněli je na zemi. Dílo, jež uvádí se někdy též
pod titulem »Libro della Dottrina data per la persona di Dio
Padre parlando aHo inteHetto della gloriosa e santa vergine
Caterina de Sienna« (»Kniha o božské nauce svěřené osobou Boha
Otce v rozmluvě s myslí slavné a svaté panny Kateřiny
Sienské«), vzniklo teprve r. 1378 (vydáno o sto let později r. 1472),
když Kateřina provedla smír s Florencií, patří však obsahem i
slohem úplně v období jejího mystického zasvěcenÍ. Rámec
rozmluvy se Stvořitelem dán jest duchovní skutečností ekstase; není
však literárně zužitkován a umělecky proveden. Dovednost
dialogická chybí prostému plodu mystického vytržení, Bůh mluví
skoro nepřetržitě sám, vykládaje učeně a skoro školsky základy
křesťanské moudrosti; úzkostná toužící duše sotva se odvažuje
klásti otázky a tázati se po vysvětlení, jest pasivní, pokorná až
do nečinnosti. Dialogu chybí stavba logická, proudy odtažité
dogmatiky valí se v něm široce, a silné větry mystického nadšení
dují tu prudce; vše vedle sebe, bez rozlišení, učlánkování; teprve
počátkem XVIII. věku rozděluje Girolamo Giglio, soustavný
vydavatel a jazykový obránec děl Kateřininých, ,.Dialog« ve čtyři
oddíly (o náboženské moudrosti; o modlitbě; o božské
prozřetelnosti; o poslušnosti), které posléze vyúsťují v žhavé proudy
patetických modliteb.

Tento nedostatek vnitřní stavby liší »Dialog« nevýhodně od
jiných mystických děl křesťanských, která nad něj vynikají jak
podrobností psychologického rozboru, tak přesnou stavbou vidin
a snů s klenbami uměle rozvětvenými a s fiálami chvátajícími
stupňovitě k výšinám. »Dialog« Kateřinin lze sotva srovnati s
klasickými knihami španělské mystiky a nejméně s duchovními
arcidfly Terezy a Gesu, ať pomýšlíme na náboženskou sebepitvu

26 »Autobiografie«, či na zázračnou methodiku ,.Vnitřní tvrze« neb