příkrově pokrytém bohatými hedvábnými látkami bílou lebku
blahoslavené Kateřiny Sienské, druhdy prosté dcery barvířovy
Kateřiny Benincasa, jejíž čisté tělo před pěti lety v Rímě bylo
pohřbeno. Za příkrovem se svatou relikvií, třesouc se pohnutím
a věkem, opřena o rámě Alessy, žákyně Kateřininy, klopýtavě
šla téměř devadesátiletá stařena Lapa Benincasa, rozená
Puccio, matka světice. A jako podle slov evangelia přistoupila kdysi
k Ježíšovi žena a chválila jej řkouc: •• Blahoslavený život, který
tebe nosil, blahoslavení prsové, již tebe napájeli«, tak nyní
přicházeli k vetché stařeně mnozí se slovy: » Jak jsi blažená, že
můžeš zříti vznešený triumf, jejž republika připravuje tvé dceři!«
Slechta městská a Maclové končili průvod. Páter Raimund z
Kapue, zpovědník a učitel, rádce a životopisec Kateřinin, přijal
lebku světice a pohřbil ji v chrámě svatého Dominika, v kterém
jeho začka a chlouba tak ráda vždy pobývala.1

Od oné slavnostní chvíle uctívání Kateřiny Sienské navždy
jest zabezpečeno; církev i italský národ, papežství i
dominikánský řád hlásí se k ní jako k své světici; malíři zpodobují její
tajuplné zasnoubení s Kristem, básníci vlaští i latinští opěvují
skutky její lásky a milosrdí; mystická filosofie vzhlíží hrdě k
jejímu dialogu ,.0 prozřetelnosti boží« a italské písemnictví
jmenuje s pýchou její listy; poutníci zavítavší do Sieny hledají v
dominikánském chrámě fresky Sodomovy, zobrazující její legendu
a v ulici delľOrca malý, skromný domek, kdysi náležející
barvíři Jakubu Benincasa. Všichni, kdož čtli výmluvné její dopisy
osvětlené svatými blesky hněvu a rozhorlení, všichni, kdož se
zamyslili nad bouřlivými osudy jejího třiatřicetiletého
panenského života, všichni, kteří našli její jméno v dějepisu církevním a
ve vývoji i v dějinách písemnictví italského, všichni, kdož dali
se okouzlovat něžným půvabem legendy, ať již katolíci či
protestanti, ať milovníci přísné pravdy dějinné či duchové
umělec
20 ky vnímaví, podivují se vřele a upřímně té prosté dívce, jež