KATEŘINA SIENSKA, SVt:TlCE A HRDINKA

Sieno, Ó, ty trůníš v
glori
na slunných výšinách, a větrové
kol tebe dují dech jak volnosti,
ty toskánská kolébko umění,

lak často zastavil jsem kroky své
u fontány tvé, Brandy, zamyšlen,
jež na vodu, na jaSllou bohata,

jak na vzpomínky, z kterých záře jde.
Pod vysokými těmi oblouky,

chlad hledaje, se Dante zastavil,

on vzpomněl na ně v božské básni své,
a stříbrné ty vody vlažily

ret Kateřiny, velké svaté té,

ten ret, z kterého taká výmluvnost
se linula, že církve knížata

a papež sám své hlavy sklonili

před prostou dívkou, dcerou barvíře;
v tak velký oděl, svatý majestát
Bllh robu svou, pokornou v čistotě.

Julius Zeyer: Pia de' Tolomei.

Z JARA roku 1385 viděla Siena, »město věčného jara a půdy
vždy rudé planými růžemi«, jak zpívá starý básník,
podivuhodnou slavnost. Město vyzdobené koberci a zelenými girlandami
čekalo s pýchou a dychtivostí na slavný návrat veliké své dcery,
jejíž panenské kroky kdysi vyšly z něho, aby patřily odtud celé
církvi a všemu křesťanstvu. Konečně přiblížil se průvod za
hlaholu zvonů všech chrámů. Bratrstva laiků zahajovala procesí,
bratří a sestry klášterů následovali zpívajíce slavnostní žalmy;
pak kráčelo, zahaleno leskem svěc a oblaky hustého kouře,
kněžstvo města; v zástupu žáků a příbuzných oslavované světice nesli

dva členové řádu dominikánského z kláštera Minerva v Římě na 19