cuje blouznivost teskného citu, jenž již od dětinství přikláněl se
k studnicím útěchy náboženské.

Konec říše durynské či, jak řekl velký současný básník
latinský, »excidium Thuringiae«. Frančtí králové, dědicové
Chlodvíkovi, udeřili na proradného Hermanfrieda, někdejšího otcova
spojence a dobyli jeho sídelního města. Královský hrad řítí se
v troskách, červené plaménky šplhají po pozlaceném cimbuří
hradeb, Frankové odvlékají do zajetí durynské ženy s rozpuštěnými
vlasy a s nemluvňaty v náručí. Ztepilá Radegunda, napolo ještě
dítě, napolo již panna, určena pro krvelačného krále franckého
Chlothara, jehož roznícený pohled neviděl v ní hned od začátku
jen žádoucí kořist, ale i předurčenou královnu mohutnějící říše.
Odvlékána s bratrem do galského zajetí, ohlíží se ještě nejistým
zrakem, zda neuzří milovaného bratrance Amalafrieda. Jeden
ze zajatců sklání se k Radegundě opatrně, aby jí našeptal, že
Amalafried, radost jejích dívčích let, zachránil se útěkem ke
dvoru ostrogotskému. Chlothar kyne průvodu do Soissonu, kde
'durynský princ záhy jest zavražděn, kde však jeho krásné a
zbožné sestře dostává se románského vzdělání a křesťanské výchovy,
jak toho žádá tvrdý a mocný vladař pro budoucí panovnici
rozsáhlé říše neusterské.

Obklopena kněžími a nábožnými ženami, oblečena násilím do
královského roucha, vzdalujíc se, jak možno, prudkého manžela,
který ji trýzní stejně projevy divoké a žárlivé lásky jako
hněvi
vou bezohledností, dlí Radegunda v plném rozkvětu plavé krásy
dvaceti let na dvoře Chlotharově v Soissonu. Freska však
před
vádí statečný konec vynuceného toho soužití s Chlotharem.
Zří
me tu noyonského biskupa Medarda v slavnostním úboru mešním

před oltářem; k jeho nohám vrhá se Radegunda, prosíc, aby jí
udělil svěcení klášterní. Biskup váhá a odmítavým posunem ruky
odkazuje královnu k choti, jemuž prchla. Již již však ozbrojenci
Chlotharovi ohrožují biskupa, domnívajíce se, že chce Radegundě 13