nepochopitelně, tož snaha přemluviti vás, abyste národy
mladé a učenlivé napojil duchem jihu, nasytil novou naší
věrou, novými našimi nadějemi.

K ARE L IV.: Jste podivný snílek, poeto' Vy, jenž se rád
nazýváte starým a unaveným mužem, blouznite jako jinoch.
Nebof čím to než blouzněním, chcete-li živé a kypící
národy proměniti v pouhé nevolníky stínů, jimiž oživil vaši
hlavu pohanský básník?

PE TRA R C A: Ach, nejsou to stíny, nejsou to přeludy. Jistota,
že život a nikoliv smrt, statečný čin a ne zkroušená
modlitba zasluhují veškeré naší lásky, přibližuje nám ony dávné
předky, z vojska Aeneova a Turnova, z pastýřského
zástupu Euryalova a Menalcova. Nepodávají nám pouze ruce,
nemluví pouze naší řeéí, nýbrž jsou to bratří, přátelé. Což
nevíte, Imperatore, že všichni, kdož v Italii a ve
Francijsou mladí, kdož se, zrodili, aby se dožili vašich moudrých
a hrdinských činů vladařských, cítí stejně se mnou? Dnes
nejsem již sám. Má pýcha stává se pýchou radosti. Nová
mládež hází kotvy na břehy Latia, chystá se dobýti Říma.
Vše hučí její písní, všude kolotají její naděje. Jen vladaře
posud nemáme.

K ARE L IV. (s ironií): A co váš tribun, váš Achilles, váš Říman?
PE TRA R C A: Vystoupil pouze, aby získal Váš Majestát pro
naše snahy.

K ARE L IV.: Dobrodruhové sotva dovedou mne získati, spíše
již poetové.

PE TRA R C A (vzrušeně): Imperatore, buďte naším, buďte
opravdu římským císařem! Nechf zazpívá ve vašich žilách
otcovská krev, nechf se v čin promění vaše avignonské
sny. Váš obdivovatel, váš sluha, váš rab úpí u vašich
nohou ... úpí ne za sebe, nýbrž za tisíce utajených a za

33