houpávají zvony v zamračeném městě mého domova,
aby zpívaly divně sladkou řečí mé máteře kající litanie
marnotratného syna. A snad teď již padá sychravý, bo
..lestný sníh na smutné vrchy, jež obkličují mou vlast.

PE TRA RC A: Proč jste, Imperatore, zaklel velikost svého ducha
do tak úzké kobky marného a přísného příslušenství? Při
..slušenstvi, jež nemůže býti než tíhou a kletbou vám, který
náležíte jihu, Italii či Avignonu, jenž byste mohl býti
Augustem nad Tiberem a nad Arnem, nad řekami
zpívajícími k vám mluvou důvěrnou?

KAREL IV.: Zdá se mně - rozuměl-li jsem dobře vaší řeči 8
že myšlenka domova znamenala mně cosi podobného
jako vám pohanský váš básník. Leč povězte konečně,
jak Vergil mohl vás tak zachrániti a osvoboditi?

PE TRA R C A: Bojím se, Imperatore, že slova má nebudou
vlidnou zábavou pro chmury večera listopadového. Jest
chladno, jest temno, a jak zoufaje kvílí studna v nádvoří.
Za chvíli pobídnou již nás vzdálené hvězdy ke spánku.

K ARE L IV.: Mám vám přimlouvati snad tak naléhavě, jako
vášnivá a hříšná královna africká přimlouvala Aeneovi
u Vergilia? Poslouchám.

PE TRA RC A: Moje věty však budou zas jen pýchou smutku.

Stál jsem osaměle a opuštěně ve světě. Neměl jsem než
svůj žal a svou trpkost. Má milenka, kterou zatím má
vznešená touha proměnila v plachý sen, zemřela. Mé
zátiší se mi zhnusilo. Vlažná a mírná Francie najednou
se mi zdála nehostinnou. Všecky vody, k nimž jsem se
nakláněl, byly jen zrcadly mé bídy, a neminul den, abych
jich neproklínal. Všecky větry, kterým jsem odevzdal svůj
smutek, uchvacovaly mé myšlenky do studeného víru
zoufalství kdesi u paty mrazivého knížete peket a chvílemi

31