PE TRA RC A: Leč vystoupil-lijsem z měst a údolí kamsi k
mrakům, zdaž nestalo se to pouze proto, že jsem nemohl
déle žili tam dole, kde bylo těsno a úzko až k zalknutí?
Byly chvíle, kdy pil jsem z houby napojené octem a žlučÍ,
aniž jsem věděl, zda má obět spasí kohokoliv.

K ARE L IV.: Vaše přirovnání jest rouhavé, Příliš často
hřešíte pýchou svého smutku, jako jiní lidé hřeší pýchou své
radosti.

PE TRA R C A: Ano, pýcha smutku, pýcha smutné samoty. Jak
by mně chtěl porozumět Imperator, moudrý od dětinstvi,
souhrn mužských dokonalostí? Ó kéž by dovedl, kéž by
chtěl porozuměti mně někdo ze živých tak, jako
porozuměl mně VergiJ, ten vlídný mrtvý, ten mlčelivý chodec
v řiši stínů!

K ARE L IV.: Křesfanský císař jest vaším přítelem, pohanský
a hrdý poeto!

PE TRA R C A: Díky za to, Imperatore, ač nejsem ani pohanem
ani hrdopýškem. Jsem pouze pravdivým trpicím mužem,
jenž hledá bezpečí a rovnováhu.

K ARE L IV.: Kde jinde tkvějí jazyky vah všech osudů pevněji
v poloze vodorovné než u nohou Božích?

PE TRA R C A: Peruti vašich modliteb doletí tam, leč myšlenky
mé zakotvují pouze v spodních, lidštějších pásech.

K ARE L IV.: A tudy vás vede váš pohanský básník ke spasení?

Divil bych se, kdybyste dovedl mne o tom přesvědčiti.

PE TRA R C A: Ó přesvědčiti vás, Imperatore, zmocniti se vaší
víry, ovládnouti vaši vůli, abysfe zůstal s námi, s lidmi}
se svými bratry a rodáky zde, v Italii, zde na jihu
.-
K ARE L IV.: Nezapomínejte, že jsem Seveřan. Černé smrkové
lesy stíní temné hrady, kde má nejopravdovější
myšlenka nachází svého Boha. Severní chladné větry
roz
30