křesťansko-náboženský prvek, tak silný ve "Snu o Praze", pominul
v "Návratu" vůbec; všecko dění se promítá fatalisticky jako dílo osudu
v prostoru mnohomohoucího času; kde básník vystupuje, noří se jeho
vyčítavá a žalobná postava uprostřed mrazivého ovzduší samoty a
opuštěnosti. Vyčítavá a žalobná postava poutníka a vězně nahradila nyní
byronského visionáře, nadaného závratnou výsadou přehlížeti celý vesmír
pohledem intuitivním; v souvislosti s tím namnoze zatlačuje výmluvný
lyrismus, deroucí se z rozbouřených citových hloubek, živel visionářský,
který však občas propuká s takovou intensitou obrazného názoru, jaká
začátečníku, když básnil "Sen o Praze", byla ještě zcela nedostupná.

Rukopisné podání "Návratu", dochovaného nám však jen v opise,
obsahuje tři oddíly, z nichž první dva náleží k sobě těsněji, kdežto
závěrečná třetí část má s nimi spojitost volnější. K nim Kobrovo vydání
(d. II., str. 406-413), připojuje nejrozměrnější oddíl čtvrtý-, celým
podáním úplně odlišný; zůstává velice sporno, zda tato partie k
"Návratu" vůbec náleží a zda nebyla sem - podobně jako se stalo s
"Krkonošskou poutí", vřazenou nesprávně do "Obrazů ze života mého" č
zařazena nedopatřením neb ledabylostí vydavatelů "Spisů" z r. 1862.

Úchvatná apostrofa Prahy, "vlasti srdce kamenného", kterou se
"Návrat" zahajuje, naladěna jest hned ve vstupu do vyčítavé tóniny
mrav·ního rozhorlení, neboť básník - mluvící v tomto prvním oddílu o sobě
stále v osobě první - ji káře: ,,6 jak hluboko jsi sklesla v nepravostech
svých!" Jest to v souhlase s mottem z "Pláče Jeremiášova", kde zpuštění
hory Sion se klade za vinu národu vyvolenému, který zhřešil; nadějeme
se přísného etického soudu nad Prahou jako hlavního tématu kárné
apostrofy starozákonní. Ale v zápětí se ohlašuje básník visionář, jemuž
hrozící zhouba drahého provinilého města tuhne v dantovský obraz strhující
názornosti: "Šedý mrak - oblak toť slzí synů tvých - nad tebou
spočívá rozestřen, na něm dřímá anděl záhuby, čas to mnohomohoucí":
hrůza z moci času, vyzpívaná již ve "Snu o Praze", rozestírá zde své
peruti a v prorockém vytržení věští básník Praze, jak ji do své rakve
uchvátí čas za viny, páchané na nešťastných synech. Hned však
dozvídáme se také o vině města macešského, stejně bezcitného ke svým dětem,
jako jest příroda ke svým tvorům. Tu čtenář Mickiewiczův a Herlošův
pointuje své obžaloby národně politicky, ne bez přídechu sociálního;
revoluční duch počátku let třicátých vane kolem nás: "Praho, Praho!
vlasti mojí srdce kamenné, bez útrpnosti chováš v lůně svém syny své
s nouzí, s bídou, s zoufalostí zápasící; bez ohledu, bez spravedlnosti
tamto odrodilci nesmírného přiděluješ bohatství, co zatím věrný syn tvůj
hladem umírá." Zde k bezmocnému vzdoru současné básně "V chrámě",
která vyrostla z týchž literárních, dobových a osobních kořenů, přibyl

128