stát, a netrvalo to dlouho, a odvážili se čeliti také kulturnímu
universalismu církevní latiny, dožadujíce se práva na
vzdělanost ve vlastním jazyku. V době nejskVělejšího rozkvětu
náboženské kultury gotické projevilo monumentální vlastenectví
velikého státníka Karla I J( při založení pražské university
vznešený úmysl, aby Cechové požívali z darů ducha a moudrosti
doma a u vlastního stolu, arcitprostřeného ještě obecnou
vzdělaností latiTj;skou. Brzy potom však proslovil jihočeslcý zeman
Tomáš ze S títného v pozoruhodné a zanícené obraně českého
bohosloví další, důsledný požadavek, aby se národ vlastní
mateřštinou dorozumíval s Bohem i mezi sebou o nejvyšších
otázkách poznání a s pasení.; není bez významu, že tento hlas národně
kulturního uvědomění doléhá z venkovského obvodu, kde klíčí
a roste nadějné sémě. I dochází takto již ve století XI V, tak
skvělém státnicky i kulturně, slovesného výrazu češství velmi
rozvité, uvědomělé zevně a zároveň plné vnitřního obsahu.

Uvědomění toto došlo mocné posily náboženslcým hnutím
husitské dOby,jehož iniciátor prodchljiž svou akademickou
činnost na vysokém učení rozhodnou a často i útočnou politikou
národnostní. Svérázné a jímavé spojení těchto obou živlů
shledáv~me v listech M. Jana Husa, jmenovitě těch, které posílal
do Cech z vězení kostnického;jeho červnový dopis na
rozloučenou zahajuje právem řadu »poselství důvěry a jistoty«, k nimž
se česlcý národ s pohnutím a s vděčností vracívá. Tragické
pozadí žaláře, odkud se již již otvírá pohled na popraviště i na
blízlcý soud boží, dodalo Husovu sebezpytnému přemýšlení
posvátné přísnosti a jeho úpěnlivému projevu naléhavého důrazu:
před očima celého národa, v který se rozrostlo mistrovo
posluchačstvo pražské, zpytuje kazatel betlémslcý, na němž leží tíha

8