306

"Však náhle vplížilo se maní
do snivé duše vzpomináni

na dávný život, zašlý svět.

Na zlatou poušť, na bílé stany,
táborů opuštěných kouř,

na pštrosa let, na dívek džbány,
na šumné dlouhé karavany,
krvavých bitev slavnou bouř."

Antar neodolá, opouštl palác a našed oře i kopl, jež
byl zanechal přede městem duchů, prchá do plsčité
pouště, ale tam překvapl jej samum, daleko však
zhoubnější než ona smršf, kterou džin Gir v podobě supí
vzbudil u Senkowského; Antar hyne v horkém plsku
v poušti. Nebyl-Ii - a v tom se Svatopluk Čech
přidržel své předlohy Antar schopen hluboké, věčné
lásky bez mezi, zůstala jl vládkyně duchů věrna:
vyhrabala mrtvé tělo milencovo z plsku, dojata je zullbala
a objlmala tak dlouho, dokud nezetlelo na prach; ještě
pak slza Peřína smlsila se s hrstkou popela. Tento
závěr, byť krátil zálibné a vzletné podánl Senkowského,
stoji předloze nejbliže a ve shodě s ni vyvrcholuje
oslavou absollltnl lásky, nad smrt sill1ějši, jíž však není
schopen sebe ušlechtilejši pozemšfan, nýbrž pouze
duchová, nadzemská pytost ženská. S úsměvnou
ironinaznačil Svatopluk Cech, kterak auktor i přednášeč
romance v jedné osobě sám prožlval sentimentálnl účin
své skladby: "když pozdvihl Vlna obličej, před nimž
se byl za pěnl vlas jeho shrnul v hotový závoj,
zatřpytila se lehkou rosou obruba jeho vlček."

Leč že tento lyrícký lékárnlk nenl nikterak
tlumočníkem názoru Čechova, který antarovské blouzněnl má
za sebou, auktor vyjadřuje jasně myšlenkami i slovy
Pavlovými. Pavel nenl necitelný ke kouzlům východu,
jimiž minii Bohumlr Vlna obestříti svou romancí; když
do lyrické improvisace "Proč ke mně klonlš svůj vlhký
zrak" shrnuje dojmy a nálady po setká ni s tmavookou
neteři farářovou Cilkou, oslovuje rusalku z děkanstvl
jako "dceru pouště", a vyzývá ji, aby zvednouc "džbán
na krásnou hlavu, v rodný stan šla dále volným
krokem", sobě samému předurčuje brzký zmar pod jemným,
žhavým plskem bouře v poušti. Nikoliv tedy orientálský