305

pro jeho písně a nabízí mu všecku slast, míní-Ií i on
ji milovati nekonečnou, věčnou láskou. Ježto na rozdíl od
pověsti Senkowského Antar k sličné Peri nepřišel jako
jeji osvoboditel, nemísi se do citu lásky u královny
duchů vděčnost, nýbrž milostné rozníceni jest odměnou
za okouzlení poesií Antarovou. Jest to spíše než v duchu
arabském myšleno v tradicfch romantického zbožnění
toho, "kdo v zlaté struny zahrát zná", k němuž se ve
stopách svého učitele pHznávala ráda básnická pokolení
pohálkovská v Čechách; neporušilo to nikterak celkovou
osnovu romance, nýbrž vyjímá se naopak velmi dobře
v ústech samolibého veršovce Bohumíra Vlny, který si
přeje, aby se mu za výkon básnický dostalo milostné
přízně dívčích posluchaček. Ježto tohoto zdůraznění
básnického povoláni Antarova LI Senkowského
neshledáváme, jest patrno, že Svatopluk Čech se o svém
hrdinovi poučil i z jinéno pramene; k tomu stačilo si
přečísti pěkný informační článeček v Riegrově Slovnlku
naučném.

Sotva lze však připustíti, že romance získala
vypuštěním trojí formy oné slasti, kterou úplně ve smyslu
mravnl moudrosti mužně didaktickťho výchQdu mocí
Gjul-nazary okouši LI Senkowského Antar; u Cecha
nabizi mu Peri ihned "Iásku duchů, hlubokou, věčnou, bez
mezí", a rek-básník, zřeknuv se úplně c1tění pozemského,
přiiímá nabídku a oddává se milování s duchovou
královnou. Tento jeho pobyt v náruči Peri a v městě faty
morgany valně připomíná Tannhauserovo prodlévání ve
Venušině hoře, jak lIčí je známá báseň Heineova, na
niž Svatopluk Čech navazoval již v "Adamitech", a
podobně jako šlechetný Tannhauser, dobrý rytíř, zatouží
z objetí a polibků své nesmrtelné milenky po zemi, tak
i Antar vzpomene si neodolatelně na "dávný život, zašlý
svět". Sloha, v niž stručně a názorně, v barvě i pohybu,
i; velkou silou působivé malebnosti básnlk podává
syntesu Arabie a beduinstvl, jest uměleckým vyvrcholením
romance; nikdy před Um ani potom nedovedl se
zmocniti útokem tak zdařilým pitoreskní podstaty východu
jako ve slovech:

20