303 duše vyjasnila. Leč fragment sám nepřipoušt! odpovědi určitější. Těchto šedesáte kusých veršů není nikterak bez umění. Pevnou rukou načrtnut jest protiklad zachmuřeného bohatýra a jeho lehkoduché, záletné ženy; prudký spád duševních hnutí v myslí beduínského reka strhuje dramatickou silou; úlisnými kouzly vpadá do mužné epiky čtvero uměle kroužených sloh osudné pisně toužící milostnice, jež mají netoliko běžný východní žár, ale i pravé zbarvení arabské i mohamedánské; střld~1ni epiky a lyriky, tak přiznačné básnickým začátkům Cechovým, jest tu provedeno šťastně a promltnuto jako souhra živlu mužského a ženského. Pravý oheň mladistvé inspirace básnické kreslí své arabesky po zlomkovitých obrysech této východní ímprovisace, nabízející psychologíckému výkladu nejednu záhadu. S tímto antarovským zlomkem z počátku sedmdesátých let, uchylujícím se podstatně od tradíce arabské í od zpracování Senkowského, jen velice volně ~ouvisí uzavřená balada "Antar", kterou Svatopluk Cech r. 1877 vložil do povídky "Poslední jaro" otištěné po prvé v "Lumiru" (SS XII, 277-279). Básník tu svou baladu netoliko přednáší, ale zároveň kriticky posuzuje a to způsobem nasvědčujlclm, s jak hořkou ironil a s jak skeptickým smutkem pohlížl zralý, zkušenostmi života poučený muž na příjemné iluse přecitlivělého jinošstvl; toto stanovisko vysvltá kromě přímých poznámek básníkova mluvčího Pavla také z celého zarámování, jakého se v povídce dostalo arabské romanci o Antaru. "Poslednl jaro" jest nejchmurnější z povídkových pracl Čechových, v nichž elegický básnlk žalujlcl do ztracené mladosti, do zmařeného života a do tíživé, neplodné samoty zasadil do libovolného rámce krajinného i dějového vlastni podobiznu, zkreslenou pesimisticky. Skrývá se tu neúplně za rozervanou postavou churavého, životem zklamaného žurnalisty, někdejšlho básnlka Pavla, který předčasně zestárlý a nemoci podlomen přijíždl na venkov, aby tam hledal zdraví a nalezl smrt. Mezi zastávkami Pavlovy pouti za milosrdným osvobozenlm naprostého zapomenuti zaujímá tragikomické místo