117

věkosti; přeceňovala jazykový nástroj na účet vlastního cíle
a účelu, národního života; pro půjčovala slovu, a to namnoze
slovu mrtvému, uměle vykonstruovanému nadvládu nad živou,
činorodou myšlenkou. Filologičnost, jež u Dobrovského a
u Jungmanna byla plodným principem obrodným, octla se
u Kollára již na hranici hluché a neplodné fiktivnosti a stala s'e
v kruhu Hankově principem podvodu a lži. Havlíček nezná
kultu jazyka, nýbrž přiiímá řeč jako pouhý myšlenkový
nástroj, zdůrazňuje účelnost, působnost tohoto nástroje, aby
posléze postoupil od myšlenky k činu. Jest mladou duší, která
cití vnitřní nutnost vysloviti svůj volný a ideový obsah a ve
varu dne a v prudkosti dojmu činorodého netáže se ani po
formě, jíž se vyjadřuje. Podle toho jest i Havlíčkův jazyk:
živý, lidový, úsečný, důrazný, jasný a svěží. Jest to zbraň, již
kul a kalil mečíř, na níž však nepracoval ciseler.

Mladistvost Havlíčkova, která určuje jeho produktivní
odpor proti době senilní a mdlobné, jest tedy vůdčím rysem
jeho charakteru; ona jest důvodem a má býti hybným
principem studentských oslav památky Havlíčkovy. Pro
studentstvo oslavy ty nemají a nesmějí vyvanouti s jubilejním
týdnem, s jubilejním měsícem, s jubilejním půlletím: kdykoliv
české studentstvo sdruží se v zdraví a v síle, v radosti a v kráse
k mladistvému, odhodlanému činu, vždy oslaví jím důstojně
památku Karla Havlíčka, představitele činorodého mládí v
národním našem životě.