114

žen a elegantní společnosti, stuhne tu značně v studiích
archiválních a v prostředí staré šlechty, exklusivního měšťanstva
propadaje výlučně historismu, z něhož vzbudí jej teprve svou
nepřehlušitelnou vehemencí počátky konstitučního života.

Naproti tomu hlásí se v Máchovi a v Havlíčkovi vědomí
a plné mládí se všemi svými zvraty, nejistotami, ale i se vší
svou útočnou energií a činorodou krásou. Havlíček a Mácha
se doplňují: kdežto Mácha znamená temnou, záhadnou,
tajemnou vášeň, nevypočítatelné zoufalství, daemonickou
pochybovačnost, beznadějnou popěračnost, mdlobnou chorobnost,
chmurnou, zamlklou lyriku snu, slovem noc mládí, znamená
Havlíček jasný, bezprostřední, racionelní čin, neuhasitelnou
vůli k životu, statečnou a optimistickou důvěru v řád světa,
překypující zdraví a sílu, hlasitou, rozzář~ou dynamiku ville,
prudkou a nahou dramatiku veřejného života, slovem den a
poledne mládí. A právě pro tuto společnou mladistvost, tak
bezohlednou ke všemu danému a přijatému, pohodlně vžitému
a zvykově posvěcenému musili se oba sraziti tak prudce s
dobou a s jejími nositeli: nikoliv z doby, nýbrž proti době
vyrůstá Havlíčkova osobnost a jeho dílo.

Doba Havlíčkova byla historická: v časové dálce oslavené
a sankcionované romantikou hledala nejen aesthetickou rozkoš
svých umdlených smyslů, nýbrž i poslední důvod svého
přítomného bytí. První buditelé v XVIII. věku vykombinovali
si z podrobného poznání české dávnověkosti svoji, zprvu
nesmělou a vagní hypothesu dalšího národního života, kterou
dosti uměle a nejistě proměňovali v čin. Byli jsme - tedy