chy zásadně odlišuje. Taková analysa by jistě
dovodila, jak se i při domnělém slovném citování verš
a výraz Máchův v Čechově ruce mění; jak žák
mistra přehodnocuje pointami, antitésami,
barevnými i světelnými kontrasty; jak vedle krajiny
máchovské nenápadně a účinně staví svou přírodu
vlastní, rafinovanější v pěstěné smyslovosti (»z
hloubi tyčí les dav štíhlých, strmých pňů a větví
řásnou směs, jež kolem v propasti noc zelenavou
přede«). A pak by vysvitlo též, jak hluboce
nemáchovské je řečnicky dialektické řešení rozporu mezi
krásou a pravdou, do něhož Sv. Čech vložil nejvíce
důmyslu a nejvíce výmluvnosti, jen aby smířil
rozpor, jen aby vybudoval mezi tésí a antitésí duhový
most syntése; jen aby na počest tragického
básníka disharmonie zharmonisoval svou koncepci toho,
»co poesie jest, ta svatá, veliká«.

Tím více uchvacuje při základních rozdílech
myšlenky i umění Čechova důvěrně citová
příchylnost k Máchovi, povznesená do vyšší sféry
ještě ušlechtilou skromností poety, který právě
tehdy byl zahrnován nejúplnější přízní obecenstva
i kritiky:

»Jsem také básník snad. - Jak vzdálen, Hynku,

tebe!

Ne velikostí jen - s tvou nesmím měřit sebe
než celým ducha směrem, cítěním a snahou,

jak od tvé rozdílnou jsem ubíral se drahou!
A přece v žití celém z pěvdl rodné strany
byls duch mi zvláště milý, drahý, zbožňovaný.

AJ á hlava před tebou se v úctě zbožné sklání,
o krásy proroku! Jdu dále povznesen

a nazpět v žití hluk si nesu v dumavé skráni
s bříz, jedlí šuměním tVltj hvězdný jarní sen.':

37