Bylo by. ,:š~k příliš smělé, ba nespr~vné,
kdy?ychom tvrdIli, ze se Sv. Čech stal, kdyz po
mladIstvých pokusech nalezl svůj vlastní tón, uchvátivší
tak mocně srdce vrstevníkii, pokračovatelem
básnické tradice máchovské; nebyl jím ani on ani nikdo
mezi jeho druhy ze skupiny »Ruchu«, kdežto u
nejednoho z příslušníků družiny »Lumíra« se
potkáváme s obměněným, ale přece rozeznatelným
dědictvím MáchovÝm. Již sám básnický nástroj Čechův
se lišil velmi' podstatně od výrazových prostředků
Máchových, ač oba mistry slova spojovala na př.
záliba v jambických verších. Ale Sv. Čcch
marnotratným hromaděním synonym, stálými opisy,
nakupeninami metafor a metonymií zbavil básnický
sloh názorné a sugestivní výraznosti máchovské
a zároveň prudkou, ba vášnivou melodii Máchovu
nahradil stejně jako Vrchlický vláčnou i
jednotvárnou splývavostí; básníka energicky tvořivého
zaslupoval u něho, na rozdíl od Máchy, často efektně
pracující řečník, užívající zhusta slova pastosního
a pestrosti únavné.

Básník »Adamitů«, »Evropy« neb »Lešetínského
kováře« vzal z ruky Máchovy i Fričovy neh
Hálko'y epickou formu veršované povídky, odvozenou
z Byrona, ale převedl ji na zcela jiné dráhy, než
jt,ké jí razil Mácha v »~láji« a v ?)Mnichu«; potlačil
její exotičnost a dobrodružnost; zaplašil záhadný
a tajemný temnosvit dějový; vypracoval do ,jasných
kontur povahokresby osob; dumy a samomluvy
postav umenšil ve prospěch dialektických zápasll a
závodů debatních. Především pak útvar založení
romantického postavil do služeb přítomnosti a
jejích zájmú i potí-eb ideových, společenských a
mravních, které stejnou měrou pronikají také v námětech
vyvážených z historické dálky. Zřídlé metafysické
ovzduší musilo ustoupiti husté atmosféře nabité
jakoby před bouří problémy svědomí občanského, ať

3

33