a dojmovému záznamu; osobnost, toužící po unanimistickém splynutí se zástupem a hromadnou úsobou, měla, nelekajíc se ani důrazu řečnického, co nejprudčeji vyjadřovati svůj citový protest, svou volní oposici, svůj revolucionářský radikalismus proti světu, jenž již hyne a se rozpadá. Ideově vyjádřil český expresionismus v aforismech i ve filosofických povídkách ahruptní vyznavač no etického i mravního nihilismu Ladislav Klíma (1878 -1928), v krásné próse jenom ochotničícÍ. Literárně se shromažďovali expresionisté v brněnské revui "Host'" která proti sociálnímu revolucionářství ruské ohservance a 'proti diktatuře proletariátu hájila humanismu evolučního. Tu stáli od začátku hok po boku Čestmír Jeřáhek (* 1893) se Lvem Blatným (18941930) a zkoušeli se střídavě v próse i v dramatě; dramatickou povahou byl jenom mladší z nich, jenž nedospěl cíle. Spíše než duchová náplň jeho prací, kde se nyvost srdce maskuje groteskním šklebem a kde analytický rozum ironisuje projevy citovosti, zajímá jejich forma pokud možno úsporná; jsou to dějová schemata, prosaické balady, povídky v kostce. Čestmír Jeřábek se jal brzy měřiti své síly konstruktivního dušezpytce v složitějších útvarech a ohklopovati postavy i děje ovzduším dobově i místně určujícím a tak po detektivním přiběhu, skladhě utopické následuje u něho jako překonání přebujelé abstraktnosti nejlepší jeho dosavadní práce, generační román s válečným pozadím, "Svět hoří", a po něm náhěhy k rozhoru uměleckého tvoření i vyprahnutí vedle zkumných letopisů maloměstských ve vichřici války. Expresionistou a psychoanalytikem typu zvláště čistého jest sugestivní vypravěč děsivých grotesek, Jan Weiss (* 1892), jemuž zrůdnou ohraznost přesytila válka, utopický sklon zesílila nechut k trapné skutečnosti, kriminální záliby podnítil zájem o temné skrýše v duši lidské. Ale příšery, které v jeho povídkách i románech vstávají ze světélkujících tůní podvědomí, ovládá chladná rozvaha a přísná kontrola uměle kombinujícího a jemně stylisujícího umělce, což jest výjimkou v táboře expresionistickém. Prosté a teplé lidství, podané účastně a srostitě v klidné životní souvislosti, o něž podle programu "Hosta" namáhavě usilovali Jeřáhek s Blatným, padlo takřka bez práce a zásluhy do klína Josefu Koptovi (* 1894), jak bylo patrno již z jeho legionářských letopisů ze Sibiře, kde v jinochu procitl spisovatel; proti zhrdinšťující snaze Medkově dovozoval tam demokraticky naladěný znatcI lidové duše, kterak v prostém člověku všecko tíhne k tomu, aby se neheroicky smířil s životem. Jest ctí slovesného umělce v Koptovi, že pro své výpravné, přesvědčivě a sugestivně přednášené práce volí rafinované útvary, vyžadující tvárného napětí, skladhou rámcovou, haladický rytmovaný příběh, dějovou osnovu nesenou paradoxem životního mechanismu; tam nahývá jeho jadrný populismus zajímavosti i estetické, zvláště, když Kopta řeší dobově oblíbené pirandellovské prohlémy pravdy a lži, zastřené skutečnosti a vtírající se druhé podoby, pravé tváře životní a obecně přiznané konvence o ní, na př. v povídkách "Hlídač č. 47" (1926) neb "Adolf čeká na smrt" (1933). K příbuznému humanismu tíhne různými oklikami Benjamin Klička (vlast. Benjamin Fragner, * 1897), sám si však tarasí cestu k pravdivému člověčenství nejen přílišnou povolností dobovým módám, ale i ulpíváním na perversitách a patologických případech, k čemuž hó svádí povolání lékařské zároveň s barokním smyslem pro útrapu a ukrutenství; jen v exotickém románku pařížském "Divoška Jaja" (1925) se dovedla jeho silná vloha vypravěčská prodrati k jímavé a obsažné plnosti životnÍ. Složitý vypravěčský vývoj Marie Hennerové-Pujmanové (* 1893), prošedší školou R. Svobodové, se nedál beze skoků; mnohdy popírala temperamentní spisovatelka až vyzývavě své fáze předchozí. Z důvěrné oslavovatelky současného měšťanství pražského se vychovala jeho typická dcera v jeho příkrou soudkyni, jež životu hledí zpříma, chladně a bez ilusí do tváře, a místo někdejší záplavy 199