a dojmovému záznamu; osobnost, toužící po unanimistickém splynutí se zástupem
a hromadnou úsobou, měla, nelekajíc se ani důrazu řečnického, co nejprudčeji
vyjadřovati svůj citový protest, svou volní oposici, svůj revolucionářský
radikalismus proti světu, jenž již hyne a se rozpadá.

Ideově vyjádřil český expresionismus v aforismech i ve filosofických
povídkách ahruptní vyznavač no etického i mravního nihilismu Ladislav Klíma (1878
-1928), v krásné próse jenom ochotničícÍ. Literárně se shromažďovali
expresionisté v brněnské revui "Host'" která proti sociálnímu revolucionářství ruské
ohservance a 'proti diktatuře proletariátu hájila humanismu evolučního. Tu stáli
od začátku hok po boku Čestmír Jeřáhek (* 1893) se Lvem Blatným
(18941930) a zkoušeli se střídavě v próse i v dramatě; dramatickou povahou byl jenom
mladší z nich, jenž nedospěl cíle. Spíše než duchová náplň jeho prací, kde se
nyvost srdce maskuje groteskním šklebem a kde analytický rozum ironisuje
projevy citovosti, zajímá jejich forma pokud možno úsporná; jsou to dějová
schemata, prosaické balady, povídky v kostce. Čestmír Jeřábek se jal brzy měřiti
své síly konstruktivního dušezpytce v složitějších útvarech a ohklopovati postavy
i děje ovzduším dobově i místně určujícím a tak po detektivním přiběhu,
skladhě utopické následuje u něho jako překonání přebujelé abstraktnosti nejlepší
jeho dosavadní práce, generační román s válečným pozadím, "Svět hoří", a po něm
náhěhy k rozhoru uměleckého tvoření i vyprahnutí vedle zkumných letopisů
maloměstských ve vichřici války. Expresionistou a psychoanalytikem typu zvláště
čistého jest sugestivní vypravěč děsivých grotesek, Jan Weiss (* 1892), jemuž
zrůdnou ohraznost přesytila válka, utopický sklon zesílila nechut k trapné
skutečnosti, kriminální záliby podnítil zájem o temné skrýše v duši lidské. Ale
příšery, které v jeho povídkách i románech vstávají ze světélkujících tůní
podvědomí, ovládá chladná rozvaha a přísná kontrola uměle kombinujícího a jemně
stylisujícího umělce, což jest výjimkou v táboře expresionistickém.

Prosté a teplé lidství, podané účastně a srostitě v klidné životní souvislosti,
o něž podle programu "Hosta" namáhavě usilovali Jeřáhek s Blatným, padlo
takřka bez práce a zásluhy do klína Josefu Koptovi (* 1894), jak bylo patrno
již z jeho legionářských letopisů ze Sibiře, kde v jinochu procitl spisovatel;
proti zhrdinšťující snaze Medkově dovozoval tam demokraticky naladěný znatcI
lidové duše, kterak v prostém člověku všecko tíhne k tomu, aby se neheroicky
smířil s životem. Jest ctí slovesného umělce v Koptovi, že pro své výpravné,
přesvědčivě a sugestivně přednášené práce volí rafinované útvary, vyžadující
tvárného napětí, skladhou rámcovou, haladický rytmovaný příběh, dějovou osnovu
nesenou paradoxem životního mechanismu; tam nahývá jeho jadrný populismus
zajímavosti i estetické, zvláště, když Kopta řeší dobově oblíbené pirandellovské
prohlémy pravdy a lži, zastřené skutečnosti a vtírající se druhé podoby, pravé
tváře životní a obecně přiznané konvence o ní, na př. v povídkách "Hlídač č. 47"
(1926) neb "Adolf čeká na smrt" (1933). K příbuznému humanismu tíhne
různými oklikami Benjamin Klička (vlast. Benjamin Fragner, * 1897), sám si však
tarasí cestu k pravdivému člověčenství nejen přílišnou povolností dobovým
módám, ale i ulpíváním na perversitách a patologických případech, k čemuž
hó svádí povolání lékařské zároveň s barokním smyslem pro útrapu a
ukrutenství; jen v exotickém románku pařížském "Divoška Jaja" (1925) se dovedla jeho
silná vloha vypravěčská prodrati k jímavé a obsažné plnosti životnÍ.

Složitý vypravěčský vývoj Marie Hennerové-Pujmanové (* 1893), prošedší
školou R. Svobodové, se nedál beze skoků; mnohdy popírala temperamentní
spisovatelka až vyzývavě své fáze předchozí. Z důvěrné oslavovatelky současného
měšťanství pražského se vychovala jeho typická dcera v jeho příkrou soudkyni,
jež životu hledí zpříma, chladně a bez ilusí do tváře, a místo někdejší záplavy

199