viář chval lilií polních a jejich sester "Moji přátelé" (1913) a zpověď milostné
něhy "Miriam" (1914).

Španělský, jesuitský, protireformační typ kulturní, jenž se jeví myšlenkově
sklonem k dogmatu, ekstatickou vášnivostí a smyslnou mystikou, zosobňuje
na české půdě dvacátého století snad po prvé, ale naráz a úžasně sytě katolický
laik Jaroslav Durych. Četbou, literární i filosofickou, cestami i přímo studiem
bohoslovným prohlubuje a rozvíjí rysy dané nadáním a povahou a zvláště se snaží
osvojiti si celou myšlenkovou soustavu scholastiky i s jejím Absolutnem dogmatu,
málo dbaje toho, z·da tím nezasuje své vlastní, hluboké zdroje básnické. Avšak
tento odkaz katolického středověku a jmenovitě katolického století XVII.
přijímá člověk zrozený z války: před jeho očima a za jeho vědomí neodvratné
nutnostise rozpadávají dosavadní společenské a mravní útvary; zrak vpil do sebe
a srdce zalilo svou vlnou horké sympatie příliš mnoho ukrutenství, bídy,
psanectví; bytost, vyzbrojená pozorností a pochopením pro podvědomí, zvykla si
kochati se v hrůzách znetvořené skutečnosti a přetvářeti j,i do bezmezna darem
visionářským; hrdý a nesnášenlivý individualismus toužil po vysvobození ze sebe
sama prahnutím po kolektivní jednotě. Takto splývá v paradoxní postavě
vojenského lékaře s růžencem terciáře za pasem poválečný expresionismus s
katolickou kulturou barokní.

Jaroslav Durych (* 1886) osvědčil svůj spár v nejrůznějších druzích
slovesných, jichž se jeho neúnavné pero dotklo; jen v drama tě, kde se zálibou volí
trpné náměty světecké, ztroskotal opětovně a v kritice, kde bezohledně napadl
většinu svých významných vrstevníků, podvrátil napřed strohým, dogmatickým
apriorismem výsledky analysy důmyslné; v lyrice, v povídce, v románě stvořil
několik děl mistrovských. V samém středu duchovního světa Durychova stojí
problém milosti, kterou člověk vchází v přímé spojení s Bohem a přestává býti
vyhoštěncem na zemi; v mlčení a ekstasi ji člověk přijímá. Ta se zjevuje někdy
v čisté a nevinné kráse dívčí, jindy v chudobě a pokoře žebrácké, což jsou hlavní
témata lyriky Durychovy, hned svítící rosou půvabu ("Panenky", 1923), hned
děsící sugescí ošklivosti a bídy ("Žebrácké písně", 1924); rytmicky i obrazově
navazuje tu vědomě a se zdarem na tradici Erbenovu. Durychova prósa,
vykazující řadu drobných povídek prudkého rytmu výpravného i cykly křehkých básní
v próse, se ve větších skladbách vrací k jednomu a témuž tématu,
náležejícímu k jeho ústřednímu problému. Téma, postavené do služby monogamie, kterou
Durychovo okolí zneuznává a zneuctívá, dalo by se nazvati "bloudění": muž touží
po omilostnění ženou a poznává, že jediná "děvka páně", často v haleně
žebrácké, ho může skrze štěstí lásky pozemské přivésti k Bohu, i hledá ji všude v
různých podobách, ona mu uniká, stále oddalujíc milostné spojení, až v rozhodném
okamžiku, někdy teprve "in articulo mortis", se nalézají. Když byl v symbolicky
báchorkovém románě "Na horách" (1914) položil tento motiv do časově
neurčitelného středověku romantického av lyricky horoucí, ale dějově nuzné povídce
"Sedmikráska" (1925) do všedního prostředí novodobého města, promítl
valdštýnskou románovou trilogií "Bloudění" (1929) na pozadí třicetileté války,
evokovaném s úžasnou intuicí, v milostných osudech symbolické dvojice tragický
osud národa, domyšlený a docítěný vášnivým katolíkem zvláště také ve vztahu
domácího protestantství k vítězné protireformaci. I mravoučně rodinný příběh
maloměstský, rozvláčná "Paní Anežka Berková" (1931), krouží kolem otázky
monogamie, která se však v únavném románovém mechanismu neuskutečňuje
z plnosti vnitřního života, nýbrž moralistně rozumovým zasahováním zevních
činitelů.

Román "Bloudění", jehož jedinečné přednosti, sugestivně náladovou malbu
měst a krajin, zažehlých osudovými hrůzami válečnými, shrnul Durych též na

197