né mladé mužství mravně prohnívá, byl c. a k. důstojník Karel Šarlih (vlast.
Karel Čada, 1882-1916); smrt a zmar se šklebí v sugestivních a zaokrouhlených
jeho povídkách zpod škrabošky přebujelé sexuality. M. B. Bohnel (vlast. Bedřich
Bohnel, * 1886), tepe ve svých drastických monografických kronikách arivismus
měšťáků i učenců a P9hlavní pokrytectví, s nímž školské řády i učitelé přezírají neb
trestají krise puberty a procitnutí jara u svého jinošského i dívčího žactva;
porozumění duchu třídy a vynalézavost v typech profesorských i studentských ukazuje
k pedagogovi záměrů sociálně výchovných. Proti Bohnlovu popi,snému
přírodozpytu společenskému stojí experimentální přírodozpyt, jejž Otomar Schiifer
(* 1883) provádí studenou cestou v tradičním naturalismu, občas však také s
názvuky na romaneta Arbesova a Čapka.Choda, na výjimečných jedincích a nachuravě·
lých rodinách; také u něho pohlavnost, krevnatá a kulturou neochočená, pohlcuje
ostatní úkony a projevy životnÍ. Jako shovívavý gentleman s chladným
odstupem a chápavou ironií se chová Vojtěch Mixa (* 1887) k dívkám a paním z dobré
společno'sti, kter~ na samém pokraji tragičnosti flirtují, milují, vdávají se a
klamou. Proto se právě jemu, takřka jedinému, podařil přísně objektivní román ze
sociálně hospodářských dějů přítomnosti, "Na přelomu" (1921), spravedlivý ke
kapitálu i k dělnictvu a prodšený statečnou vírou v možnost záchrany i obrody
soukromých i hospodářských vztahů společnosti měšťanské.

Živočišný výboj plebejství ve všech jeho podobách, od úžasného vzestupu
na vrchol moci ve velkém městě přes rO:l;kladný vliv na zástupce starých
oslabených tříd společenských až po pád do hloubek zločinnosti a bídy, jest stálým
tématem výpravných improvisací ve formě feuilletonového románu, prováděných často
satiricky, jindy burleskně, Emilem Vachkem (* 1889), zřejmým, ale mnohdy
zrůdným žákem románové prósy K. M. Čapka-Choda. S motivickou vynalézavostí a
s primitivně drastickým darem povahokresby spřádá za vlivu prósy kriminální
a detektivní i filmového libreta pestré a napínavé osudy inteligentních a
proletářských zchátralců, rozpínavých chámů, dobrodruhů a šejdířů těžící z
konjunktury i bodrých darebáků, vždy několik kroků od skutečného realismu sociálního;
v rozmarné burlesce "Bidýlko" (1929) a v kriminální trilogii o "Chámu
Dynybylovi" (1932) se mu přiblížil nejvíce.

Ač vesnický román pozbyl dřívější obliby, neodolal u mladších svých pěstitelů
této vlně obnoveného naturalismu. V popředí stojí vztah sedlákův k půdě, jeho
úsilí založiti rod a zvětšiti majetek, jeho družný poměr ke zvířeti, jeho stálé spory
s vesnickým proletariátem; erotika bývá v pastósním podání zpravidla převáděna
na hnutí krevnatého těla a bouře nezkrocených smyslů. Vedle spolehlivého a
poněkud suchopárného letopisce svého domova na Opavsku, A. C. Nora (vlast. Josefa
Kavána), jinak horlivého povídkového zpravodaje o osudech a krisích
universitního studentstva v Praze, se zde za vedení bystrého kritika Josefa Knapa
přihlásili zvláště regionalisté kolem turnovského měsíčníku "Sever a Východ", zemití a
nevykvašení to prosaikové, kteří by populistickým návratem k lidu a k půdě rádi
léčili písemnictví z pražské umělosti, z estetické výlučnosti, z jednostranného
vlivu francouzského.

Nejjadrnějším epikem poválečné družiny novonaturalistické jest vypravěč
velice spontánní a mnohostranný, s plodností až živelnou, ale nedoprovázenou
žadoucí autokritikou, Jan Vrba (* 1889), v nejnáročnějších svých pracích brutální
naturalista, v nejšťastnějších chvílích skutečně básnický naturista. K jeho jménu
se, vedle několika knih veršů, pojí pokus o satirickou epopeji malého města,
románový náběh k psychologii kněze, trojdílná historická skladba z chodských re·
belií, čelící zásadně proti pojetí Jiráskovu, a zvláště řada naturalistických,
svalnatých a plnokrevných povídek i románů o domažlických sedlácích nové doby,
v nichž bez citové idealisace a drobno kresebného folkloru, ale se spolehlivostí

194