pražských rodinných letopisech za pravdu životu, který na romantických srdcích,
zvláště ženských, koná krušnou výchovu sentimentální.

Přímým opakem ilusionistických romantiček mezi spisovatelkami jest od
počátku Božena Benešová (roz. Zapletalová, * 1873), přísná v etice i v umění, jež
pozdě, zato však v zralé pohotovosti, vstoupila do literatury za ochrany R. Svo·
bodové, ale na ní úplně nezávisle. V popředí jejích duševních a mravních analys
povídkových stojí to, co sama jmenuje "krutým mládím", chmurné a těžké osudy
osamělých, sebemučivých, zrazených a rozervaných mladých žen z měšťanské
společnosti moravské, ale zvolna ze statečné duše, zmrvené hořkým poznáním,
vyrůstá u ní víra v možnost povahové obrody a mravního vývoje lidského, čímž
v pevný tvar organisovala nejprve strohý a domyšlený román jižní Moravy
"Člověk" (1920) a pak i válečnou trilogii, "úder", "Podzemní plameny" a
"Tragická duha" (1926-1933), kde v komposici, dramaticky vyvážené a pohrdající
pouhým sledem kronikářským, promítnuta jest do vnitřníoh osudů typických,
namnoze zmrazujících postav, účast českého člověka na světové válce i revoluci.
Tvrdě lineární, tragicky vypiatá, mravně nesmlouvavá románová prósa B.
Benešové jest ve slohu i v pojetí prodkladem měkkých, tlumeně barevných skvrn,
z nichž skládá své společenské obrazy, provanuté mrazivým dechem agnosticismu
a resignace, Anna Maria Tilschová (* 1873). Od mistrovsky dušezkumného diptycha
bez,krevného a odumírajícího pražského měšťanstva, "Stará rodina" (1916) a
"Synové" (1918), pokročila k břitké analyse vadnoucí umělecké tvořivosti i umělec·
kého manželství ve "Vykoupení" (1923) a dovodila tu i onde a zároveň v řadě
krutě pravdivých a kmitavě nervních povídek pronikavěji než kdokoliv vedle n",
jak se neodvratně rozvolňují všecky svazky sociální soudržnosti a jak člověk
dneška, vytržený z kořenů rodiny, stojí sám v prostoru vzduchoprázdnim. Na
zkumné výpravě za bezpečnějšími formami životního společenství se zastavila u
hornického proletariátu uhelné pánve ostravské pod zsinalým osvětlením
válečným, ale místo tragicky monumentalisujícího románu, na jaký v "Haldách" (1927)
pomýšlela, napsala toliko sugestivní kroniku ponurých barev a trpce tendenční
příchuti.

O formách, možnostech, podmínkách a vyhlídkách moderní prósy české
enikdo tolik nenapřemýšlel, na základě tak rozsáhlé empirie nenateoretisoval,
tolik a tak důmY'slně nenapsal, jako monografický soudce a psycholog povídko.
vého a románového umění po realistického v Čechách, Karel Sezima (vlast. Karel
Kolář, * 1876), v kritice Šaldův žák, snažící se důvtipnou teorií podepříti vlastní
praksi značně jednostrannou a úzkou. Syn maloměstského venkova, usazený
trvale v Praze, a básník nezcela bez skrupulí svého úřednického povolání,
zachovává si polo důvěrný, poloironický poměr k maloměšťáctví jako k životnímu
typu a zároveň vděčné opojení přírodou. Staví rád do středu svých knih, od
křehkého "Kouzla rozchodu" (1898) přes ironického "Hosta" (1916) až k široce
větvitému románu venkovské problematiky, "Dravý živel" (1924), mladou ženu,
kterou poučila ztráta milostných i mravních ilusí o ironické hodnotě života, a
dovozuje na typických případech bez osudového rozpětí a bez valného dosahu
myšlenkového ze života odmaskovaných maloměšťáků, obklopených kmitavým krajin.
ným rámcem, tragikomičnost všeho usilování lidského, neodvolatelně zakletého do
věčných antinomií přeludu a rozčarování. Jedenkráte, v románovém rozboru
náboženských sklonů lidové mysli podkrkonošské, zachvácené hnutím spiritistickým,
"V soumraku srdcí" (1907), opustil svůj těsný okruh látkový a psychický; tu se
umělecky přiblížil nejvíce svému osobnímu druhu a západočeskému krajanu,
Josefu Matějkovi (1879-1909), autoru úctyhodného románového zlomku o nových
vesničanech za civilisačního i mravního přerodu, "Duše pramenů" (1911);
hloubavý a stále experimentující Matějka, stejně jako moravský psycholog bosáctví

189