zkumu, zmemvse při tom původní osnovu, také tragický příb·ěh oteckého srdce
za světové války s osudovým rozporem tří národů, "Soykovy děti (1929),
zalykající se co chvíli utajovanými slzami. Vlastně i románové torso posmrtné, "Děs
z prázdna" (1932), náleží do této souvislosti, jsouc patrně myšleno jako prolog
nejzávažnější kapitoly českých dějin novodobých, ale i ve vypracované části,
osudech dědových, po nichž měl pravděpodobně následovati po~iticko mravní
zápas vnukův s příšerou děsu z prázdna ve vlastní h"rudí i v národním prostředí,
jsou patrny přednosti, k nimž zrálo výpravné umění Dykovo, typisace postav
historicky podmíněných, důsažné podání veřejného ovzduší, sugestivnost
osudových výjevů, básnický smysl pro slzy věcí; od doby Máchova "Kata" a "Cesty
s pouti" od B. Němcové nevykazuje románová prósa česká zlomku
úchvatnějšího.

Sova, Karásek, Šrámek, Dyk, menší měrou i Theer a Gelner mezi básníky,
Šalda, Krejčí a Marten z kritiků účastnili se činně a podnětně vývoje české prósy
výpravné v době od rozkladu naturalismu po světovou. válku. Ani kulturně ani
umělecky se nemohly román a povídka měřiti s vůdčím významem lyriky
soudobé: převaha trpného živlu smyslového nad konstruktivním prvkem
intelektuálním způsobovala, že tu neřešeny problémy závažnější; záliba v duševních
výjimkách a společenských zvláštnostech bránila zájmu o zjevy typičtější;
přebujelá složka dekorativní znemožňovala zesílení živlu strukturálního. Byl to
zvláště impresionismus, uvedený do českého románu již Vilémem Mrštíkem, co
působilo nejen na myšlenkové ochuzení v okruhu společensko-mravoličném, ale i na
oslabení dějové linie a na matnost obrysů při kresbě postav. Vedle něho se
hlásila, jako princip spíše rozkladný, novoromantika, popouštějící uzdu fabulistice
libovolné, psychologii překotných krajností, poetisaci zcela povšechné, při čemž
umělecké výtěžky dušezpytného realismu byly zneváženy a namnoze ztraceny. Ale
naturalismus, jehož mohutný zástupce, K. M. Čapek.Chod právě dorůstal
mistrovství, nevyklidil pole, naopak, posílen příchodem spodních společenských vrstev do
literatury a těže ze záliby čtenářstva pro mravoličné dokumenty, slavil obnovu,
a právě u naturalistických romanopisců, jako již dříve u J. K. Šlejhara, se
ozvaly expresionistické tóniny, tak příznačné pro mravně společenskou náladu
v střední Evropě na sklonku světové války.

Znovu, jako v době Němcové, Světlé a Nová1}ové, připadlo za impresioni.
stického období vynikající místo vyprávěčkám; v jejich čele stála po čtvrtstoletí
choť předního spisovatele realistického F. X. Svobody, Růžena Svobodová (roz.
Čápová, 1868-1920). Prošla realismem jako školou přesného, ba břitkého
pozorování předmětů, prostředí a duší; impresionismus, podporovaný nemalou
kulturou výtvaruou, zjemnil zrak umělkyně, založené vůbec visuálně; sociálně
emancipačnía mravně obrodné snahy dobové, prožívané s citlivou úzkostí povahy
účastně lidumilné prohloubily její etickou vnímavost pro spravedlnost a čistotu; vy·
datné studium literatury, umění, praktické filosofie i rozsáhlé cesty učinily z ní
ženu dalekých kulturních obzorů. Počala monografickými povídkami a romá·
novými náčrty o mladých ženách, převahou sentimentálních, občas však též sar·
kastických, které ve styku se životem utrpěly křivdy, byly zraněny všedností a
nízkostí a pozbyly ilusí; proto se rozcházejí se svým prostředím a někdy vůbec
se životem, pro nějž byly příliš jemně ustrojeny a s nímž se smířiti jim
zakazovala citová čistota, opovrhující kompromisem a konvencí ("Přetížený klas",
1896).

Pak postoupila k společenskému románu, založenému nejprve na
kontrastování různých karakterů ženských, později na snaze, přesahující vlastní
prostředky, vyčerpati přítomné ženství skladnými typy různého společenského
příslušenství; mužské postavy a povahy zůstávaly při tom čímsi podružnýma
málo
187