pod svým vynalézavým rozmarem hluboce vážné jen Havlíček a Machar
se dovedli takto vyrovnávati s odpůrci. Východiskem mladistvé lyriky
Dykovy, zahájené knihou "A porta inferi" (1897), jest ironický postoj k světu a k sobě
samému; dvacetiletý student, vyrostlý, jako kdysi mladistvý Neruda, nad
Heinem, nemluvil tu však pouze sám za sebe. Hanuš Jelínek (* 1878), virtuos
drobných uzavřených forem mussetovských, zironisoval sám své jinošské noci májové,
v nichž se ke hrám i ztrátám lásky choval hned světácky, hned elegicky, než
stanul pevně při úkolu kulturního tlumočníka na pomezí duševních svazků
českofrancouzských. Verše, jimiž se uvedl rozený feuilletonista ostrého pohledu do
životní reality a ostrého pera satirického, Karel Horký (* 1879), kolísají mezi
ironií a invektivou; vtipný polemik pak brzy úplně pohltil macharovského
lyrika. Jiný heineovec, František Gelner (1881-1914), povoláním novinář a
karikaturista, stupňoval v úsečné a reliefní lyrice o rozkoši a zhnušení tělesné lásky
svou trpkou ironii výrazově až v cynismus a názorově v nihilistické opovržení
vším, co se mravopočestnému měšťáčkovi jeví žadoucím a posvátným. Jako
řízný satirik stál nad pokryteckým hemžením lidského mraveniště; jako sociální
revolucionář nad veřejnou zbabělostí, která maskuje křivdu a zpátečnictví; jako
básník prudkého pudového a smyslového života nad ubohostí společenské
tragikomedie, zradivší přírodu; jadrná stručnost a zpěvné kouzlo u Gelnera podmaňovaly.

Ironie mladistvého Dyka byla v podstatě jiná, než u těchto jeho vrstevníků:
složitější, intelektualističtější, bez podbarvení smyslovými prožitky, ale zato
zastřená zádumčivostí trpícího pesimisty.

V celém básnickém cyklu mladosti z posledních let století, vyvrcholeném
"Marnostmi" (1900), běží o dramatický rozpor citu a kriticismu, vášnivosti a
skepse, jinošsky romantioké nezávazné hry s životem a přísného ,svědomí; nikdy
nedává sebemučivý básník za pravdu vábivým hlasům mladosti, těla, země. Závažný
lyrický protějšek k těmto juveniliím tvoří památná válečná tetralogie veršová,
psaná zčásti "in vinculis et carcere", s knihou osudové křižovatky "Anebo"
(1918) uprostřed. Konflikt, který zmužnělý básník prožívá za svou generaci, ba
za svůj národ u vědomí těžké odpovědnosti ve velké době rozhodování světového,
má opět ráz dramatický, ano tragický: zda vytrvati všemu navzdory při závazku
národní cti, jež si žádá osvobození, jako při neslevitelném Absolutnu, za cenu
všech obětí,s nasazením osobního štěstí či povoliti poměrům, smířiti se se
skutečností, jež znamená kompromis, zbahnění, zradu? Pro Dyka, etika v politice a
ctitele velikosti v poesii, může zníti odpověď jenom jednoznačně; právem se stala
rozryvně naléhavá báseň "Země mluví" ze sbírky "Okno" dějinným ztělesněním
mravních sil národa, jež jej dovedly k 28. říjnu. Mezi podobami pokušení, která
k němu přistupují na hoře Olivetské, nechybí ani nemoc a smrt; ,tato
inspirovala Dykovu poslední knihu lyrickou, osudově předzvědnou "Devátou vlnu"
(1930), jejíž teskné elegie jsou protepleny citovou vroucností, jindy
potlačovanou v zámlkách hrdého studu.

Dykova epika směřovala vždy za plastickým zpředmětněním osobních vztahů
k životu a se značnou rozmanitostí látkovou prováděla typické postavy cyklickou
řadou situací na samém pokraji tragiky a zmaru; tak dospěl básník od záludné
romantiky "Milé sedmi loupežníků" (1906) přes zrádný exotismus moří a dálek
v "Giuseppu Morovi" (1911) k dřevorytově provedenému osudu českého
sedláka, jenž z osidel viny padá do léčky ,smrti, na kterou chtěl furiantsky vyzráti,
"Zápas Jiřího Macků" (1918). Ale i Dykova dramatika v dějové osnově
důmyslně a hrotitě konstruovaná, v povahokresbě poněkud schématická, v dikci ostře
aforistická, obnažuje své subjektivistické kořeny, občas ke škodě divadelní iluse,
i když ji básník v dramatě z třicetileté války "Posel" a v "Revoluční trilogii"
z velké revoluce francouzské kuklí historicky. Nejúčínnějších jevištních symbolů

185