na stálém rozcestí - toť trojí forma vnitřního napětí v jednom a témž
pokolení, které si v začátcích s hořkostí uvědomovalo, že jest "generací záporu".
Ale nikdo z něho neurazil tuto dráhu s tak přísnou a sebemučivou opravdovostí,
jako Viktor Dyk (1877-1931), nejen lyrik, romanopisec a dramatik, ale i novinář
a politik, jenž dovedl svůj osobní problém, jak překonati "děs z prázdna",
postaviti do dějinné perspektivy a pojmouti jako kolektivní úkol celého národa,
dovršujícího politicky své obrození. Nejinak než Březina neb Theer, hledal a
uctíval také Dyk Absolutno, ale nestavěl se k němu ani jako mystický myslitel,
ani jako básnický metafysik, nýbrž jako moralista a etik, jehož niterná
souvislost s mravním rigorismem Masarykova realismus nebyla, ač ji sám popíral,
méně patrna, než dědictví romantického odkazu po národním radikalismu, jejž
mu zprostředkovalo české pokrokářství. Jemu, muži přímočarému, stojí na
nejvyšším stupni hodnot mravní čest; s jeho snahou zachrániti se - po
barresovsku neb lagardeovsku - z rozkolísaného individualismu do bezpečí rasy národa
a půdy, souvisí, že mravní ctí jest u něho nejčastěji míněna mravní čest národa,
jak to silněji všech svých vrstevníků pociťoval syn českého Polabí, ohrožovaného
ze severu náporem pronikajícího živlu německého. Ale tento rytíř cidovské
důslednosti dochází záhy jakožto ústřední zkušenosti romantického poznání
donquijotského o stále se vracejícím rozporu mravního Absolutna s drobnými
relativitamiskutečnosti, čili snu a reality, touhy a splnění. Z této dvojklannosti,
která Dyka trvale inspiruje, plyne i paradox jeho formy: o velkých citech
a smělých myšlenkách se mluví na půl úst stručnou formou nejvšednějšího
dne, bez r~j)oriky i dekora a v pointách a s baladickou názorností; nejsou to
vlastně písně, nýbrž spíše lyrické
gnómy, vyhrocené zhusta do
antitesí, myšlenkově sporé a citově jenom
podmalované, stejně vzdálené
řečnického verbalismu jako metaforické
barvitosti; nikdo se do té míry ne·
odcizil básnické dikci Vrchlického neh
Březinově jako Dyk, dovršitel počinu
Macharova a Bezručova. V této snaze
o zcivilnění, odlíčení, odkostymování
české mluvy nestál Dyk ve svém
pokolení zcela ojediněle; sám
pozdravoval se souhlasem jako zdravou
reakci proti umělé nádheře slohové
jadrnou obhroublost selského
primitiva Josefa Holého (1874-1928),
pozoruhodného jen v ostře řezaných
sociálních baladách a v zajíkavě
prostoduchých písničkách lidového
úderu.

Básnické tvoření Dykovo, z jeho
mnohotvárné produkce daleko
nejvýznamnější a nejosobitější, střídá
lyrické deníky, pohrdající ucelujícím
uspořádáním, s baladickými
komposicemi pevné stavby; jako třetí složka
přistupují sarkastické satiry literární
i politické, ve svém neodolatelném
vtipu nebezpečné napadeným osobám,

Viktor Dyk.

184