ných až k zoufalství, z hymnů na živly stejně jako z helénské theogonie, z motivů
vlasteneckých stejně jako z náboženských dum křesťanských promlouvá táž touha
po Absolutnu. Theer ji nerozlučně spájí s krajní konkretností a životností výrazu,
za nímž se rdí nahost prožitku, a podrobuje všecko přísné, umělecké kázni ne·
únavného dělníka slova, který padl předčasně cestou ke klasičnosti.

Prožitá názornost výrazu a mužná dramatika podání odlišuje Theera
příznivě ode všech současných básníků, kteří se vedle něho pokoušeli o poesii
meditativní. Na starší tradici navazoval při tom dumavý humanista se srdcem dítěte,
s rozhledem učence a s věrou socialistického písmáka, ušlechtilý publicista
Antonín Macek (1872-1923), stejně jako jemný a vytrvalý kritický pedagog
Vojtěch Martínek (* 1887), zprvu následovník a propagátor Macharův i Bezručův,
pak melodický hlasatel vděčného a resignovaného včlenění do zákonů daných
osudem, rodem a zemí, 'což- se pokusil dovoditi také románovými skladbami
o lidových typech černého kraje ostravského. Spíše osobně, než názorově a
umělecky, stál Theerovi blízko Jan z Wojkowicz (* 1880), pohřbivší křehkou
jinošskou sensitivnost slibných začátků zcela v didaktice a verbalismu metafysického
veršování namnoze beztvárného. V hymnách a parabolách, v bájeslovných
alegoriích a odtažitých baladách rozpřádá, na rozdíl od Theerova dramatického
dualismu, své monistické a evoluční učení vesměrné, unavující stálými antitésami,
ale tuhnoucí občas v půvabně životnou metaforu a doprovázené někdy
stříbrnou melodií citové něhy, jež se line z holé cely poustevníka, odumřelého životu
a přece jej oslavujícího a poučujícího.

Theer i s metafysickými výboji své myšlenky i s verslibristickým rozmachem
své formy zasáhl dočasně lyrický vývoj Otokara Fischera (* 1883), literárního
kritika a učence povoláním, básníka a tlumočníka z boží milosti, dramatika
spíše ze ctižádosti a rutiny; theerovská složka, stejně jako slobové působení Dy·
kovo, se však ztrácí vedle vlivů básnictví německého, jehož Fischer jest nejen
znalcem, nýbrž i dlužníkem. Kromě rozsáhlé kultury slovesné, svádějící občas
k povolnému eklekticismu, a virtuosnosti veršové, pro niž takměř není
výrazových obtíží, honosí se Fischer jedním darem, jenž zůstal Theerovi odepřen,
darem písňové melodie. Používaje symbolů z přírody, z mytů i ze světového
písemnictví, krouží slohově mnohdy 'Odvozená, ale vnitřně až naze pravdivá a
vyznavačská poesie Fischerova, vrcholící knihami: "Kruhy", "Hlasy" a "Peřeje",
s pocitem vykořeněnosti a elegie kolem citových a myšlenkových krisí problema.
tika, jenž by se z křižovatky ras, dob, životních vztahů rád zachránil do jistoty
rodiny, domova, božského synovství.

S básnickým tvořením Fischerovým souvisí jako jeho doprovod i pomůcka
rozsáhlá činnost překladatelská; nejinak než Vrchlický, jemu mnohonásobně pří.
buzný, zasáhl Fischer též skrze ni pronikavě do vývoje slovesného. Na rozdíl od
mistra, s nímž uvědoměle, ale v úctě soutěžil překladem "Faus,ta", vyvrcholují.
cím Fischerovy tlumočnické činy z německého básnictví, volí si hlavně díla
blízká vlastnímu srdci, nestaví se otrocky k jejich zevní formě, zdůrazňuje
naopak jejich formu vnitřní, dbá o přirozenou mluvnost a vymycuje z překladů
utkvělé konvence a stylistické výplně, rád zpřítomňuje výraz a neleká se ani
útočnosti expresionistické. Jest to nová fáze českého překladatelského umění,
kterou připravovali již V. A. Jung a Fr. Balej přebásněním ruské a anglické
poesie; vedle jiskřivého ztlumočení umělé i lidové lyriky francouzské Hanušem
Jelínkem náleží sem i monumentální služba klasického filologa Otmara
Vaňorného velkým epikům antickým.

Theerův obrat od rozkošnické hry smyslů k požadavku duchového heroismu,
Tomanův vzestup od nezávazných sensací krve a nervů k mravní jistotě
rodového zařazení, Fischerovo úsilí překonati životním kladem nedověrnost skeptika

183