ními výboji; básnicky pak usilovalo o nový patos, za jehož spolehlivý prostředek
byl považován volný verš, povznesený nyní na výrazový princip a zosnovaný
sonstavněji a důsledněji než tomu bylo u Sovy, Březiny a Neumanna. O. Theer, jenž
se k jeho kultu a kultuře soustředil, mluvil v paroxystickém nadšení o volném
verši jako o "svém rytmickém bratru" a oslovoval jej entusiasticky: "Vítězné
znovuzrození slova, vlastní doby složitým tepem odkojeného! Její trýzeň, tíseň
i sen jí odposlouchavšího!"

Většina z těchto básnických vitalistů sympatisovala i v literatuře se sociální
emancipací v duchu kolektivistickém. Nejvýraznější a nejdůslednější z nich však,
O. Theer, byl příkrý individualista, vysilovaný takřka od chlapectví
dramatickým zápasem o vlastní osobnnst a o její vzestup od umělecké rozkoše k
mravnosti a k bnžství; tím, jakož i metafysickou náplní své poesie, se záhy přiřadil
k Březinovi, kdežto jeho vrstevníci měli vesměs blíže k Sovovi. Básnický oSIld
Otakara Theera (1880-1917) byl vyčerpán třemi knihami lyriky, jež předchází
začátečnický pokus o na turismus úplně chlapecký a doplňuje lyrické monodrama
s námětem z řeckého bájesloví v duchu bouřného titanismu "Faethon"; jeho
románová a povídková prósa není než s"ebeklamnou oklikou cesty za životním,
konkretním a mužným
odosobněním, jeho
literární a divadelní
kritika pak pomocnou
orientací ducha vysoce
kultivovaného v
písemnictví i filosofii.

První z
Theerových knih lyrických,
"Výpravy k Já" (1900),
jest ~povědí tragické
žízně smyslů a pohlaví
po rozkoši a
dobrodružství, ale nad tou
žízní bdí intelekt
předčasně zralý a umělecká
vůle, připouštějící
jenom plnokrevné tvary
básnické. Po přestávce
kritikově a novelistově,
ozve se pak v
"úzkostech a nadějích" (1911)
a zvláště v mistrovské
sbírce "Všemu
navzdory" (1916) honba za
tajemstvím ve smyslu
metafysickém,
stupňovaná ještě úsilím o
dokonalost morální,
pojatou přísně
individualisticky: z dravých
erotických zpovědí i
sebeobžalobných milostných
elegií, stejně jako z
hovorů se smrtí,
vzruše
Otakar Theer.

182