jednak v jejím pesimistickém kultu smrti, jenž byl pro Březinu citově
myšlenkovým východiskem, jednak v jejím průchodném katolicismu; bylo však třeba
osudových zkušeností válečných a společenského rozvratu světa poválečného,
aby zapomenuté tóny "Tajemných dálek" se ozvaly v básnické mládeži, která
se v den Březinova pohřbu sešla v Jaroměřicích tak hromadně jako poddaní
u rakve panovníkovy.

Většina lyriků, kteří opouštěli střední školy za doby vrcholícího
pokrokového hnutí a prvních velkých výbojů Sovových i Březinových, stanula v táboře
impresionistickém, vlastně blíže Sovovi než Březinovi. Impresionistická
vznícenost a citová melancholie poznamenávala jejich mladost stejně jako umělecké
začátky sourodých a současných výtvarníků i hudebníků; beze vlivu nezůstala
u žádného z nich česká dekadence, zastoupená "Moderní Revuí"; stále se zmítali
mezi nároky krajního individualismu a požadavky kolektivistickými, nejinak než
manifestanti "České Moderny", typického a přechodného to útvaru z r.1895, který
se právě o tyto zásadní rozpory rychle ztroskotal. Toť společné východisko tří
hutných lyriků, Neumanna, Šrámka a Tomana.

Stanislav K. Neumann (* 1875), chlapecký pokrokář z Omladiny,
hamsuI10vský bohém a glahnovský samotář v brněnských lesích za mužných let,
platonický vyznavač komunistického převratu ještě na prahu nepřiznaného stáří,
zÍlstává impresionistou v nejlepších částech svého nestejnoměrného díla, ale, nejinak
než Sovu, ohrožují lyrika v něm verbalismus a rétorika, plynoucí z matné
ideologie a z nedostatku autokritičnosti. Sotva se poněkud zbyl směšných mladických
pós, pohrávajících si pohanstvím, satanismem, tělesnou nevázaností, postavil své
řečnické, zároveň však také visionářské schopnosti ve "Snu o zástupu
zoufajících" (1903) po prvé do služeb světové revoluce sociální a naplnil své volné verše
obrazy z proletářské hrůzy z předměstí i sliby hromadné odezvy. Pak osvobodiv
pomocí impresionistické metody v sobě rozkošnický vitalismus, pudovou volnost,
blažený a krevnatý naturismus, ocitá se v "Knize lesů, vod a strání" (1914)
v blízkosti přírodního panteismu Vrchlického, ale na míle daleko od útlé a
křehké sensitivnosti sovovské. Odtud, hlásaje okázalou a protiromantickou civilnost,
utíká se "Novými zpěvy" (1918) do strojové a městské civilisace, nejen aby v ní
po whitmanovsku odhalil krásu dotud neznámou, nýbrž také, aby v ní pozdravil
prostředek všelidského zbratření. Z těchto optimistických přeludů vyvedla
nckritického utopika světová válka co nejrychleji a co nejochotněji, a S. K.
Neumanzaznamenává v "Třiceti zpěvech z rozvratu" (1919) dojmově křepkou a svítivou
metodou impresionistického a místy i futuristického deníku nekrvavé, ale
intensivní zkušenosti českého domobran ce za hranicemi, zvláště v Albanii, kdežto
po návratu ho brzy čekal umělecky neplodný a myšlenkově ubohý úkol
hlaholného deklamátora revolučních rudých zpěvů. Citově smyslový zážitek pozdní
lásky stárnoucího muže, která mu přinesla mladistvé opojení, zkoušku
opuštěného hoře, vděčnost návratu, osvobodila v něm básníka a z erotické trilogie, shrnuté
do svazku "Láska" (1933), zaznívá chvílemi v situačních zkratkách melodie,
připomínající svítivost podzimního slova Nerudova z "Prostých motivÍl".

Fráňa Šrámek (* 1877) revolucionář, jenž se vykuklil idylikem, má dráhu
s Neumannem v leckterých úsecích souběžnou; mládež, která ho dlouho
zbožňovala, neprominula mu doposud, že přestal býti včas bubeníkem vzpoury. I u něho
zazněly akordy anarchistické dobrodružnosti, bosáckého výsměchu sytému
měšťáctví, bouřného opovržení ke všemu, co mrzačí plnost smyslového života. To ho,
mimo výbojnou lyriku antimilitaristickou a beztvárné, ale prudké povídky o
tulácích pohlaví a vzdoru, činí románovým, někdy též dramatickým letopiscem mládí
smyslově vzníceného, eroticky opojeného a volně chabého, zvláště v kronikách
studentské puberty, revoltující proti rodině, škole, maloměstské společnosti,

180