shromažďovati kolem měsíčníku "Moderní Revue". Posměch veřejnosti přezval
tyto novotářské spisovatele dekadenty, kritika určila jejich místo v blízkosti
básnického symbolismu; ostatně to bylo sdružení velice volné, s nímž dočasně
souviseli nejen Sova a Březina, ale i Dyk a Theer, Marten a Jesenská, Medek a Jar.
Maria. Vlastní básnický odkaz "Moderní Revue" záleží v rafinované lyrice
dušezpytné, která odchována vzory francouzskými, hlavně odpadlíky "Parnasu", v
uzavřených a vybroušených formách, zprvu analysuje, potom v umělé symboly mění
hrůzu a hnus z marného i přesyceného života, smutek a prokletí lásek
absurdných, touhu po smrti a neznámu. Hlavní představitel skupiny, kultivovaný a často
paradoxní kritik, který svou metodu sám označoval jako impresionismus neb
diletantismus, novoromantický povídkář okultních zámyslů, navazující ve svých
staropražských romanetech spíše na Arbesovu než na Zeyerovu tradici, a
především podivuhodný stylista, zároveň barevný i nervní, Jiří Karásek ze Lvovic
(* 1871) maskoval mladistvou svou lyriku kolem "Hovorů se smrtí" (1904)
skutečně dekadentně a vedle pyšné draperie aristokratické nepohrdl ani motivy
homosexuality, nekrofilie a priapismu v podivném sdružení helénství, gotiky a
baroka. Teprve v plastických symbolech a vyspělých tradičních útvarech
"Endymiona" (1909) a "Ostrova vyhnanců" (1912) i v prudké drastičnosti "Tulákových
písních o životě a smrti" (1931) nabyla jeho životní elegie se steskem vyhoštění
i s horoucím kultem krásy výrazu až klasického; tu se Karásek vrátil k
Vrchlickému, mezi jehož odpůrce v kritice kdysi náležel, kdežto již dříve byl i s celou
družinou "Moderní Revue" našel cesty ke gotice Zeyerově.

Dříve než mohl uzráti, odešel subtilní lyrik Karel Hlaváček (1874-1898),
ale dvě knižečky symbolismu spolu hudebního i obrazového, jež jako dva křehké
a silně vonící exotické květy zanechal, dekorativně lyrický cyklus "Pozdě k ránu"
(1896) a baladicky sugestivní "Mstivá kantiléna" (1898), neuvadnou: souvztažnost
umění rafinovaného až k hravosti a života podávaného v esenci, jest tak úplná,
že Hlaváček, zdrobnělý a jednostranný Mácha "Moderní Revue", jest právem
považován za prototyp české dekadence, kterou zosohňoval také ve smyslu
sociologickém. Pozdější fázi "Moderní Revue", spíše tradicionalistickou než
revoluční, zosobňoval Miloš Marten (vlast. Miloš Šebesta, 1883-1917), ve vznosných
povídkách papírový teoretik rozkoše, krutosti a smrti, ve výtvarné i slovesné
kritice však pronikavý analytik složitých uměleckých osobností i útvarů; "Kniha
silných" (1909) a "Akkord" (1916) přinesly do českého essaye nové tóny.
Původnímu symbolismu zůstal dlouho věren Jan Opolský (* 1875), ať píše výrazově
složitou obrazy přetíženou a melodicky laděnou lyriku, nebo báchorky a legendy,
fresky a miniatury, vise a evokace v útratné próse; z nejrůznějších kultur,
pro~iknutých za silného vznícení citového, shromažďuje zde i onde nihilistický
básník podobenství a obdoby pro temný a beznadějný názor o prázdnotě a marnosti
všech zdání a přeludů.

Do kruhu "Moderní Revue" se Otokar Březina řadí právě jen svými začátky,
označenými knihou "Tajemné dálky" (1895): v přísně akademických slohách,
osnovaných hudebně zvláště z alexandrinů, stylem metaforicky přetíženým a
jazykem, jehož vybroušenost daleko za sehou zanechala slovní kulturu
Vrchlického, zpívá, užívaje s oblibou scenerií chrámu, kláštera, hřbitova, smutek osamělého
života, který mu nepřinesl ani lásky ani štěstí, a nejsilněji touhu po smrti,
odmykatelce Tajemství. Tajemství a transcendentno, pojímané (Zprvu v duchu
křesťanském, později ve smyslu filosofického monismu a evolucionismu, stávají se pak
předmětem Březinových knih mystických: "Svítání na západě" (1896), kde
Březina prodělal svou ekstatickou průpravu, ve "Větrech od pólů" (1897), v nichž
jistota ohjektivistova nabyla kosmiokého klidu i optimi'stické rovnováhy, a v
"Stavitelích chrámu" (1899), přinášejících nová pokušení myšlenková, když se básník,

178