i balady, kde jako svobodný žák Erbenův zobrazuje člověka v zápase s
přírodními silami i démony nitra; uprostřed mezi Nerudou a Wolkrem značí Sovova
"Kniha baladická" (1915) nejvyšší vzestup tohoto druhu. Sovova prósa se teprve
postupně stávala výpravnou a tuhla v pevnější tvar z barevných mlh a měkkých
dýmů impresionistických, jimiž občas šlehaly plameny sociální invektivy. Ze tří
jeho románů má jen poslední, "Tóma Bojar" (1910), naplněný sociálně
hospodářskou problematikou jihočeského selství, tužší dějovou stavbu a ostřejší
povahokresbu; bude však čítán pouze jako dobový dokument, kdežto povídkový doprovod
Sovovy trpké erotiky manželské, ,,0 milkování, lásce a zradě" (1909), spíše
expresionistický než prostě dojmový, může se jako věruý autogram bolestně
zjitřeného básníka nadíti trvalejší pozornosti, jež byla neměla minouti zvláště
Sovovu mistr'lvskou novelu archaistické pohody a hutného tvaru o "Pankráci
Budeciovi, kantoru" (1916).

V básnickém díle Sovově bylo mnoho možností dalšího vývoje, a nikdo, jako
právě Sova, samotář zžíraný touhou po družnosti, netoužil tolik po tom, aby
shromáždil kolem sebe žáky ve způsobě Vrchlického neb Březinově; přechodně učily
se od něho nejčistší lyrické individuality poslední doby, Neumann i Toman, Theer
i Fischer, Hora i Chaloupka. Jeho přírodní impresionismus se stal časem
samozřejmou metodou tvůrčí, a východiskem lyriky byla sovovská schopno3t
přissávati se všemi smysly ke skutečnosti, sovovský dar vyjadřovati dojem výrazy
co nejsvěžejšími a nejméně konvenčními, sovovské uzpůsobení, nacházeti skryté
korespondence mezi přírodou a duší; ale při tom si básníci přestali velice brzy
uvědomovati, že toto vše vnesl po realistické oklice do české poesie Antonín
Sova. Zato jeho rozjímavá poesie i se svým matným symbolismem, řečnickým
kultem velkých hesel, důrazným horováním a překotnými kletbami zastarala
právě tak rychle jako časové reflekse Macharovy neb bramarbasující invektivy
Neumannovy; v záporně polemickém i positivně utopistickém svém obsahu
zůstává nejmrtvějším dílem české lyriky let devadesátých.

Z náladového impresionismu, podloženého osobní bolestí a ústícího do
pesimistické filosofie, vycházejí také básnické počátky pozdějšího pěvce čisté
nadosobní myšlenky náboženské, kosmické a· sociální, která se dopíná závratného
optimismu vrcholnou koncepcí vývojového monismu, směřujícího k nejvyšší
skutečnosti a jistotě, k Bohu. Jest to Otok ar Březina (vlast. Václav Jebavý,
18681929), který mezi básníky v Čechách opsal největší dráhu myšlenkového i
uměleckého vývoje.

Literárni své mládí ztrávil plachý samotář, jejž povolání venkovského učitele
- v Nové Říši a Jaroměřicích na Moravě - i vlastní vůle trvale držely stranou
stře disk duševního života, po boku básnické družiny, kterou široce vzdělaný
kritik a důmyslný organisátor Arnošt Procházka (1869-1925) dovedl od r. 1894

Ukázka rukopisu Otokara Březiny.

12

177