zrada ženina mu, podobně jako Vrchlickému, po krátké ilusionistické episodě
zlomila srdce; když těžká dlouhá choroba hlodala na jeho útlém těle, až je
odsoudila k nehybnosti a do městské klausury. Citově vášnivý, zároveň však
smyslově roznícený vztah k přírodě domova doprovázel Sovu po celý život, od
začátečnické knižečky "Z mého kraje" (1893) po knihu loučení "Drsná láska"
(1927): po impresionismu, který vidí a chytá svět ještě realisticky, ale již
shledává v krajině stav duše, následuje období symbolické, kterému se přírodní
vztahy a děje stávají podobenstvím vlastního vnitřního života, a nakonec
mistrovská léta, v nichž Sova dovede duši domova syntetisovati a po případě i
monumentalisovati, jak svědčí zvláště válečné "Zpěvy domova" (1918) a zpověď
očistného omlazení "Básníkovo jaro" (1921).

Ale Sova, nejistý jak v poznání vlastních tvůrčích sil tak v autokritickém
hodnocení svého díla, si <sám zastíral tento svůj lyrismus dojmový, stejně jako
velice čistou a subtilní poesii citu hned útlého, hned bolestně bouřlivého, která
zazněla nejplněji v jeho erotické, hořké zpovědi "Lyrika lásky a života" (1907).
Prožívaje ještě naléhavěji než Machar příznačné spojení poesie a kritiky, toužil
býti společnosti, rozkládající se za soumraku století, soudcem a příchozí
generaci vůdcem do spravedlivějšího světa; krutost odsudků přítomného sociálního
řádu, vykoupená vysokým stupněm osobního utrpení, byla ve zvláštním
protikladu k naivnosti utopií, sněných a pronášených s důvěrou až dětinskou. Sova
nebyl básníkem myšlenky, nýbrž jenom citového přízvuku, provázejícího tuto
myšlenku; příliš obecné ideje z humanitního, demokratického a socialistického
programu ho okouzlovaly a konkretní uskutečnění ho neznepokojovalo; ač občas
dovedl nahlédnouti za kulisy lidské komedie, propadal vždy znovu ilusionismu,
aby hořce želel každého vystřízlivění. Výraz těchto nadějí a zklamání bývá jenom
zřídka mohutný, častěji však trpí křečovitou zlomkovitostí vášnivých improvisací,
ať to jsou krutě pravdivé stránky básnické sebeanalysy v rámci úpadkové
společnosti, "Zlomená duše" (1896) a
"Vybouřené smutky" (1897), kde se
dopracovává symbolického pojetí
lyriky, ať jsou to blažené vise nových
útvarů lidské pospolitosti, nad nimiž
plně svítí trojslunce víry, naděje a
lásky nevyléčitelného humanisty,
"údolí nového království" (1900),
"Dobrodružství odvahy" (1906) a "Zápasy
a osudy" (1910). Sova zde užívá vždy
častěji volného verše, který, zvláště
v knize posléze jmenované, jest nesen
silnou, rytmickou vlnou, obdobnou
vlně touhy po zítřku a naděje veň
v básníkově srdci; sklon k retorice,
který se tu stále jeví, řadí Sova v
blízkost Vrchlického stejně jako
ideová těkavost - oba zachraňuje však
teplá konkretnost postřehu a
prožitku, vnikající stále do mlhavých
abstrakcí.

Sova byl zároveň - a to od
počátku básnické dráhy, až po její závěr đ
mistrem forem uzavřených, melodické
písně, podmaňující zpěvnou hudebností,

Antonín Sova.

176