nového století dával ve "Volných Směrech" a v "Novině" přednost essayi před
recensí a skladnému zvládání látky před šetřením rozborným; cítil se
uměleckým i generačním organisátorem a zkoušel své otužené duševní síly jak ve
filosofii impresionistického malířství tak v diltheyovském prohlubování literárního
dějepisu. Šalda poválečný, ne beze stařeckých rysů, zároveň však s palčivou
žízní po vodě omlazení, vyložil ve velkých rysech vývojovou logiku i vývojové
možnosti příchozího pokolení básnického a ve svém časopiseckém diáři "Šaldův
Zápisník" vytvořil své době zrcadlo osobně vybroušené a mnohdy zkreslující,
našed tak konečně sourodý slovesný orgán pro svůj mohutný, osobivý a
nesnášelivý individualismus, jenž se v sledu generací a škol, směrů a hnutí, časopisů a
sborníků vždy cítil osamělým.

Šalda jest šťastným tlumočníkem myslitelů, básníků, kritiků, hlavně
francouzských na české půdě; jest vlastním tvůrcem kritické metody a prvním mistrem
kritické prakse, která spojuje sensitivnost s bohatstvím myšlenek a propracovaný
postup analytický s darem syté literární podobizny i duchaplné syntésy; jest
skvělým zakladatelem českého essaye, v němž francouzské podněty a neobmezené
mistrovství českého slova jsou v rovnováze; dva svazky studií a podobizen, "Boje
o zítřek" (1905), zasvěcené volným úvahám o zásadách tvorby umělecké i mravní,
a "Duše a dílo" (1913), přibližující se místy odborné analyse literárně vědní, ale
monumentalisující ji, jsou toho doklady. Bojuje stále proti formalismu, proti
mechanickému okreslování přírody, proti lehké improvisaci, zaujat trvale
problémy klasičnosti a národnosti, náboženství a mravní svobody, dospěl, uveden
na správnou cestu již mistry svého mládí, Goethem a Flaubertem, jako k ústřední
buňce svého myšlení o umění k názoru, že jenom skutečně tvůrčí osobnost
básnická, nadaná svěžestí smyslů a vyzbrojená technickou pohotovostí může roditi
organická díla umělecká a skrze ně plniti sociální a životní funkci umění - tvorba
jako akt milosti, ale podmíněný a připravený přípravou a kázní a doprovázený
plnou mravní odpovědností, jest poslední arkanum Šaldovy filosofie umění.

Šalda se kritioky dotkl-tu v drobné recensentské praksi, tu v úhrnných
skladných přehledech - skoro všech značnějších zjevů českého písemnictví po r. 1890
a působil svým mocným vlivem významně na většinu českých kritiků, kteří ho
doprovázeli i po něm následovali: od svých vrstevníků, realisticky podjatého a
analyticky průkazného Jindřicha Vodáka i výmluvného popularisátora
socialistického založení a kompromisní ochoty F. V. Krejčího, přes oba básníky-kritiky,
K. Sezimu a Oto Theera až k estetickým mluvčím poválečného písemnictví, Fr.
Gotzovi a A. M. Píšovi. Takto jsou ideologové i formalisté, vyznavači absolutna
i eklektikové, umělečtí požitkáři i sociální reformisté mezi žáky velkého otce
kritického umění v Čechách, jenž se mohl, jako Jar. Vrchlický, jeviti
obdivovatelům i odpůrcům povahou proteovskou. Ač prokázal významné propagační služby
Nerudovia Macharovi, Bezručovi a Tomanovi, R. Svobodové a B. Benešové,
neváhal vyznati, že z tvorby jeho současníků vyhovuje jeho uměleckým
požadavkům největší měrou lyrické básnictví, zvláště pokud je zastupují oba mistři
českého verše, citový impresionista Sova a mystický metafysik Březina, z nichž každý
dospěl po jiných cestách k symbolické lyrice a každý kolem sebe dovedl
shromážditi samostatné následovníky.

Ze svého jihočeského, mírně zvlněného, lesnatého a zádumčivého domova
si přinesl Antonín Sova (1864-1928) vznícenou lásku k osamělé přírodě; z
učitelské rodiny, usazené nedaleko rodiště Mahlerova, v Pacově, podědil
roztouženou hudhu v duši, a těchto darů nedovedla udusiti Praha, kde jako malý městský
úředník a pak knihovník prožil celý život. útěcha přírody a hudby ozvala se vždy,
kdykoliv jí potřeboval nejvíce: když poznání bídy městského proletáře, k němuž
se sám občas řadil, a současně sociální hnutí dělnickému pobouřily duši; když

175