v tom, že mládež měla daleko složitější organisaci duševní: vznětlivější čivy,
jemnější smysl pro odstín v přírodě i v nitru, vyšší míru danajského údělu
vnímati disonance a rozpory života. Jsou to impresionisté až chorobní, ironikové
stále pohotoví k odezvě, mnozí z nich i visionáři, schopní zmocniti se druhého
světa.

Proto jim nemůže vyhověti básnická forma jejich předchůdců, pro jejich
sensibilitu příliš hotová, uzavřená, vnějšková. Kritisujíce ji v teorii i v praksi,
vytýkají jí její upřílišenou malebnost i plastičnost, proti níž stavějí princip
hudebnosti, intimity, odstínu, kdykoliv hotovi rozbíti řečnickou harmonii mluvy i verše
jak Ruchovců tak Lumírovců a podstoupiti také obět dočasné disonance, všednosti,
anarchie, jen když to bude pravdivým a úměrným výrazem duše a chvíle,
zmítajících se v chaosu: půl díla zde provedl již Machar, druhou půli Sova. Formou
nové básnické svobody, pohrdající tradicí a zmocňující se přírodní i společenské
skutečnosti žíznivě a útočně, se stal volný verš, jehož užívají tak různé
osobnosti básnické jako Sova a Březina, Neumann a Theer, až nakonec se změní
z bezuzdnosti a libovůle v novou a obtížnější zákonnost. Jeho rytmické řady
daktylo-trochejské zpravidla bez rýmu a beze strofické vazby jsou pro lyriku
tohoto období stejně karakteristické jako iamby, alexandriny, sonety pro
Vrchlického a jeho školu. Ale i prósa rozbíjí pevné tvary, v čemž započali již
naturalističtí romanopisci, kteří román pro sytili impresionistÍckými popisy a vzdutým
verbalismem obrazovým. Jejich výrazu nejprve odňata tíha a nahrazena
kmitavou lehkostí, světelnou a barevnou hrou, až místo děje zůstal jenom dojmový
proud, feerie kmitavých okamžiků. Ale brzy toto uvolnění formy se mladým
prosaikům pro tížilo a stejně jako někteří lyrikové, volící veršové a strofické
útvary co nejúspornější, počali hledati - a to v tradici, ne však domácí
-skladnou formu povídky, klasické novely, románu přísně komponovaného. Jenom
v dramatě se z různých experimentů nedovedla zroditi jistota tvoření
organického.

Hlasatelem, strážcem a obhájcem těchto nových směrů a proudů zůstal po
čtyřicet let František Xaver Šalda (* 1867), z boží milosti kritik, vlastní cti·
žádostí výkonný básník. Ten však neprokázal tvořivosti, úměrné ve výsledcích
vlastním vysokým požadavkům uměleckým, ať ve společensko-filosofickém
románě o "Dělnících a loutkách božích" usiloval o syntetickou skladbu
typologickou, zvěčňující růst k mravním kladům, ať, zavrhnuv jinošský parnasismus,
psal mužnou lyriku osudovou, zalykající se v melodii i v obrazech pod drsnými
nárazy života, zvláště ve "Stromu bolesti", ať v dramatě experimentoval
visionářskými "Zástupy" s kolektivní tragedií sociální a přízemním "Dítětem" se
satirickou a groteskní obměnou staré hry rodinné. Vzdělán v starých i nových
literaturách, zvláště románských a germánských, vyzbrojen filosoficky a jsa
zdomácnělý v umění výtvarném, především však nadán jemnou vnímavostí a
schopností nestárnouti, osvojil si stejnou míru rozhledu i vkusu. Podoben kul·
turní proměnlivostí V rchlickému a navyknuv si jako Masaryk prohlašovati
vlastní dočasné omyly v nesnášenlivé dogmatično,sti za pravdy positivní,
nepropracoval se sice nikdy ani k důslednosti zásad ani ke klidné nadosobní
spravedlnosti, ale jeho osobnost, stále hořící láskou k poesii a vášnivým zájmem o
přítomnost, byla vždy tak zajímavá a podnětná, že i bloudíc znamenala kvas vývoje.
První své kritické období, počínající se r. 1892 a soustředěné v "Literárních
Listech", označil Šalda sám jako iuvenilia: hojnou drobnou praksí analytickou,
neúnavnými zájezdy polemickými, ale i úvahami teoretickými odlišil básnictví
své generace od literatury starší, položil důraz na společenský smysl a úkol
poesie proti pouhé formalistické i nezávazně umělecké hře, vyložil zásady
syntetické a symbolické tvorby. Zmužnělý a vyzralý Šalda z prvního decennia

174