soustředěná vůle formová; podružné, genrově prokreslené postavičky, hlavně
lidových typů, utkvívají z těchto her v mysli trvaleji než domyšlené karaktery,
vyzývající osud a zápasící s ním.

První realistické průboje na "Národním divadle" za vedení F. A. Šuberta,
odečteme-li několik experimentů s dramatem ruským, jsou spiaty s osudy české selské
hry, zabarvení národopisně: po jiskřivé veselohře Stroupežnického o
tvrdohlavém furiantství sedláka z Práchenska přišla G. Preissová, vkusná a cituplná
povídkářka se stálým sklonem ke konvenci, s oběma karakterními hrami ženských
tragických osudů z moravského Slovácka; přišel Jirásek s dvěma ostře řezanými
rodinnými dramaty z "nejvýchodnějších" Čech; přišli bratří Alois a Vilém
Mrštíkové s barevnou a krevnatou tragedií lásky ze slovácké dědiny, "Maryšou".

Nejvíce dramatického živlu měl v sobě myslivý a hledající iniciátor realismu
na scéně v Čechách, dramaturg Ladislav Stroupežnický (1850-1892), který přešel
od historického genru, zdařilého jenom ve veseloherní drobnokresbě, k genru
venkovskému, aby tu v "Našich furiantech" (1887) sklidil největší úspěch, ale
neukojen jím hledal se na ibsenovských cestách společenského dramatu o
osudovosti iluse, "N a Valdštejnské šachtě" (1893), když mu pero vypadlo předčasně
z ruky. Obdobnou drahou proběhl Stroupežnického šéf a spolupracovník na
"Národním divadle", "divadelník od hlavy až k patě a dramatický kreslič své doby",
František Adolf Šubert (1849-1915). Počal historickými hrami, pokusil se
o renesanční komedii, došel úspěchu výmluvnou tragedií ze selského povstání,
dramatisoval sensační události přítomné historie, napsal sentimentální drama
z dělnické bídy i vzpoury; pevná karakterní kresba současných postav, přiostřená
napínavost situací vyhnaných na ostří nože, výstižná malba životního prostředí
nedovede přese všecku scénickou obratnost zakrýti, jak dramatický děj jest
namáhavě navazován a jak pod realismem straší mnoho staroromantické konvence.
Ukol Stroupežnického chtělo - nehledíme-li k některým vážným náběhům
starého divadelníka se sklony většinou veseloherními, Josefa Štolby (1846-1930),
jenž počal v "Prozatímním divadle" a po hlučných úspěších na "Národním
divadle" skončil na "Městském divadle" na Vinohradech - se značným rozhledem po
soudobém realistickém divadle germánském, hlavně německém, převzíti několik
hloubavých autorů, jejichž jména jsou známa z vývoje realistického a
naturalistického románu. Těžšího zrna byly občanské hry Šimáčkovy, Svobodovy,
Ladeckého a Hladíkovy; B. Viková-Kunětická a V. Štech se klonili spíše k satirické
komedii; přírodopis měšťanské třídy, zachvácené rozkladem a střetající se s
uměleckou bohémou, byl hlavním tématem těchto mravoličných dramat, řešících
často problém, jak se mravní obrodou vyprostiti z dekadence.

Básníkem byl jediný F. X. Svoboda, jemuž se u běžného divadelního
obecenstva dostalo potlesku za scénické anekdoty a nevyběračné frašky, zvláště za
"Posledního muže". od vážné kritiky však za hry plné deterministického
mudrování mladých a starých o životě a smrti, vině a očistě, obětí a zklamání, zvláště za
"Rozklad", "Odpoutané zlo", "Olgu Rubešovou" a "Přes tři vrchy". Ne však
proto, že zde experimentálně a programně sleduje, jak "pod barevným povrchem
života postupují hlubší proudy", nýbrž že dal s lyrickou bezprostředností mimo
program a protí němu promluviti citovému kouzlu ženy, moudré něze přírody a
bezpečnému hlasu domova.

172