zápas o štěstí, o ženu, o uchování optimistické víry zlvotní: v "Pohádce máje'"
(1892) uprostřed jara, lesů a slunce jinošství zpívá hymnickou píseň lásky;
v "Santě Lucii" (1893) a "Zumrech" (1912), prožívá svou sudbu uprostřed staré
Prahy, podané s láskyplnou názorností impresionistického malíře, po prvé v
osvětlení tragickém, podruhé v prostředí grotesky. Nedovedl-li Vilém Mrštík vztyčiti
pevný a skladný typ a románově dořešiti nadhozený problém, uměl jako pravý
impresionista rozehráti barvy, rozptýliti po povrchu záplavu světla, rozvířiti
smyslové sensace, a proto nad jeho romány, dějově nuzné, daleko vynikají
cestopimé a přírodní obrázky i kinematické snímky slováckého života lidového. Jeho
prósa, odpola lyrická, odpola malebná, má nejen kolorit a svítivost, u nás dotud
nebývalé, ale chová i rytmické hodnoty, nadobro nedostupné občanským
realistům, o málo starším.

V tom se s Vilémem Mrštíkem nemohli nikterak měřiti jeho dva věrní
vyznavači, Josef Merhaut a E. Sokol, kteří si umínili vytvořiti sociální román
brněnský v duchu naturalistickém. Josef Merhaut (1863-1907), aklimatisovaný
Brňan, toužil průmyslovou metropoli moravskou a zvláště její české
obyvatelstvo, trpící útiskem národnostním, zpodobiti v jejich typických dějstvech
společenských ,a civilisačních. Vystačil silami, jež byly především pozorovatelské, dokud
psal šeré a teskné povídky naturalismu velice solidního, ale nadobro mu
vypověděly v obou rozsáhlých románech sociálních, "Andělská sonata'" (1900) a
"Vranov" (1906), kde rétoricky zápasí s mystikou náboženskou a národnostní. O deset
let mladší E. Sokol (vlast. Karel Elgart, 1871-1929), nejšťastnější v půvabných
arabeskách světlé pohody, psal po mrštíkovsku rád příběhy dobrodružné, oslněné
a bloudicí mladosti, moravské maloměstské kroniky typisujících záměrů, utopické
skladby civilisační, ale nejvíce z myslivého úsilí a umělecky konstruktivního
napětí vložil do sociálního románu
brněnského, "Černý a bílý", kdež mu však
dramatická hra sil a zásad ztuhla v plošný
pohyb schémat.

Byl to Vilém Mrštík, kdož hned na
počátku jeho dráhy poukázal s
pochvalným důrazem na citově zaníceného
básníka, trpící hmoty a neutuchající soustrasti
s rostlinou, zvířetem a člověkem, Josefa
K. Šlejhara (1864-1914) sotva uveřejnil
první, krutě naturalistickou románovou
skladbu, "Kuře melancholik". V cyklu
náladově i citově bezprostředních a
formálně soustředěných "Dojmů z přírody a
společnosti" (1904), zdál se Šlejhar
příkladným impresionistou, pro nějž
rozhoduje ve světě pouze smyslový náraz na
dráždivé nervy. Ale to byl omyl. Drsný,
nevrlý a nespravedlivý syn Podkrkonoší
byl přímo typem expresionistickým a to
dříve, než se ve světovém písemnictví
vynořilo toto hnutí a heslo: děs skutečnosti
přírodní i morální přerůstal mu v
divokou visi, prožívanou s horečnými city
ekstase etické. To ho pudilo záhy k
románu, kde by zaznamenal, rozsoudil, do
mystické výše pozvedl necitelnost, podlost,

Titulní list Zd. Braunerové Mrštíkovy
"Pohádky máje".

169