vteřiny duše", náleží sem jako básnické zápisníky Růženy Svobodové, kypící bar·
vami, sluncem a vzníceným citem, z nichž štědře přebírala do svých povídek a
románů, ale občas i publikovala odstavce samoúčelné.

Nespokojujíce se však smyslovým povrchem života, napínají tito románopisci
všecky síly, aby podali jeho výklad, ovšem deterministicky jako mechanického
procesu za trvalé závislosti člověkovy na společenském prostředí i na fysických
podmínkách, většinou v statické trpnosti; z překypění svého psychofysického ná·
zoru volí rádi obrazy a metafory ze světa technologie, fysiky, chemie. Na
dně se skrývá zpravidla pesimismus a fatalismus, někdy mystický jako u
Šlejhara, někdy vědecky filosofující jako u K. M. Čapka, jindy jenom sentimentální
jako u Merhauta; vyvrcholení dostupuje v typické situaci těchto románů, kde
rek vzpruživ se, aby se vytrhl z okovů poměrů a překonal těžkou krev a těžký
osud, poznává svou bezmocnost vůči odvěkému řádu a musí uznati
svrchovanost podmínek jej utvářejících. Šlejhar, který se tu dovolával božské
spravedlnosti, propuká v divoké obžaloby a zoufalství nad nicotou lidského červa;
Merhaut, apelující občas na mysterium země, rasy a zděděného náboženství, upadá
v tupou resignaci; K. M. Čapek se odvrací se šklebným opovržením od
groteskních situací, do nichž člověka s rafinovanou vynalézavostí zaplétá božstvo jakési,
podle názoru antiky hněvivé a závistivé. Jako projevy tohoto pesimismu ozývají
se misogynství, tolstojovský odpor k civilisaci, ostrá kritika měšťanské třídy,
kterou starší realističtí romanopisci zastupovali a hájili; nelze tu přeslechnouti ohlas
snah mravně a sociálně obrodných a opravářských současného hnutí pokrokového
a realistického.

Vlastní živel epický z románu mizel, dějová náplň bývala skrovná, počet typů
značně omezen; nikoliv náhodou stávali tito romanopisci skoro bezradně před
útvarem v nejvlastnějším smyslu epickým, jakým jest povídka. Romány se
improvisa čním postupem rozrůstaly do šíře a nešetříce zákonů komposičních, měnily se
v kroniky s lyrickými a popisnými vložkami slohu neúměrně verbalistického.
Teprve pozdě, když tato skupina dávno byla rozložena, vytvořil si K. M. Čapek,
autor ze všech nejosobitější, vlastní princip komposiční a nalil nové krve do žil
českého románu naturalistického; bylo to vítězství osobnosti nad doktrinou školy.

Původní, hlučný náčelník skupiny, Vilém Mrštík (1863-1912), se
nespokojoval románově básnickou tvorbou naturalistickou a impresionistickou, nýbrž
vstupoval do zápasu o moderní český román také jako kritický propagátor, prů.
kopný překladatel a stále pohotový polemik, ač nikoliv logika, úvaha, inteligence,
nýbrž krev, smysly, gesto byly výsadami stálého bouřliváka. První své práce pod.
pisoval pseudonymem, který připomínal Jimramov, jeho rodiště na
Českomoravské vysočině, z jejíž přísné zamyšlenosti pranic nezdědil; Prahu, dějiště svých
mladistvých zápasů, pochopil intuitivně a obhajoval s vehemencí jako tradiční
úsobu umělecko-kulturní; plně však zdomácněl teprve na moravském Slovácku,
kam jako host a literární pomocník pospíšil za starším bratrem Aloisem. Jeho
slovesné popudy, poskytované výpravné próse soudobé, zdály se nespojitými, a
přece byl v tom kus vývojové logiky, přinášel.li Vilém Mrštík po naturalistických
teoriích francouzských v překladech za vzory velké realisty ruské, a vystřídal-li
revoluční kvašení záměrnými připomínkami zasuté výpravné tradice domácí. Jemu
samému, jenž se sám předčasně sežehl, nebylo přáno logiku tuto ozřejmiti růstem
a dílem. Duch výbušný, výbojný a polemický, trpěl a předčasně tragicky zahynul
vnitřními rozpory; snad měl spíše malířskou než literární strukturu, jistě spíše
lyrické než výpravné nadání a nesporně silnější sklon k tichounké a prosté idyle
venkova a přírody, než k oné skutečnosti, kterou se po příkladě Zolově hlavně
zabýval. Jako nejsilnější složka proniká v jeho románech bloudící a překotná mla·
dost, pudově a citově opojená a stále hotová postoupiti s osudem stůj co stí'lj

168